HAVANA – perla Karibiku?

| 30/07/2012 | 0 Comments

Více než 500 let historie defilující před vašimi zraky tohoto unikátního města na pobřeží Mexického zálivu, pastelové fasády koloniální architektury, bělostné hradby připomínající vpády španělských dobyvatelů a přívětivost místních obyvatel vás okamžitě okouzlí. Neopakovatelný šarm a bohatství tohoto města spočívá v jeho kontrastech. Opravdové museum pod širým nebem, koncentrace unikátních skvostů architektury, kterou nám zanechali stavitelé z latinsko-hispánské, novobarokní, secesní a americké koloniální doby, neoklasicistní paláce, umělecká díla, nesčetné historické prvky a svědectví dob, kterými země postupně procházela zde míjíte na každém kroku. Centrum starého města, na západ od přístavu je od roku 1982 klasifikováno  jako památka UNESCO.

Historie Havany

San Cristobal de la Habana je založen v roce 1514 na jižním pobřeží kubánského ostrova  Diegem Velasquezem, španělským dobyvatelem. Z důvodu jeho umístění v bažinaté oblasti, která se stala zdrojem mnoha chorob decimujících obyvatelstvo a také vzhledem k umístění, které  postrádalo bezpečný přístav se po pěti letech město „přemístilo“ na sever a bylo přejmenováno na Havanu. Jeho strategická poloha v ústí Mexické zálivu z něho vytváří důležitý přístav španělského obchodního loďstva se zlatem a stříbrem. Rozvíjí se brzy i čilý obchod s tabákem a cukrovou třtinou a město ekonomicky i kulturně vzkvétá. Po dlouhých 200 let je Havana nejdůležitějším přístavem Karibiku. Postupem času se rozrůstá, v roce 1607 se stává  hlavním městem Kuby namísto Santiaga de Cuba. Kdysi obehnaná hradbami, původní historická čtvrť se po jejich zboření roku 1863 rozšíří až k současnému městskému centru. Tato perla Karibiku, jak byla Havana nazývána, byla logicky od svého rozkvětu cílem útoků téměř všech kolonizujících zemí. Jeho slabé teritoriální zabezpečení však přitahuje i mnohé piráty, z nichž francouzský Jacques de Sorre roku 1555 na město zaútočí, zcela je vypálí a vydrancuje.

Čím více kubánské ostrovy bohatnou tím více se stávají terčem nájezdních dobyvatel a  střídavě padají do rukou Francouzů, Angličanů a Holanďanů. Za nadvlády krále Philippe II. jsou obranné hradby zpevněny a vznikne majestátní Chateau del Morro, jehož rozsáhlé hradby ohromují návštěvníka dodnes.  Roku 1762 britská armáda v čele s hrabětem d´Albermarle zaútočí na Havanu, postupně  i na celý ostrov a tím začíná sedmiletá válka mezi Anglií a Francií o nadvládu  ostrova  nad  Španěly.  Angličané vítězí, nelení a přivezou na ostrov na 10 tisíc otroků. Španělé do roka získají Kubu zpět výměnou za jinou svoji kolonii, Floridu. Obchod vzkvétá, kultura kávy se plně rozvíjí roku 1786 a rok 1818   je důležitým mezníkem pro Kubu v nadvládě vývozu  rumu, tabáku a cukru do celého světa. Od konce 18. století  prosperující země inovuje nové technologie: železnice, telegraf, městský transport a elektrifikaci. Vznikají nové obytné čtvrti ( Vedado ) ,vyrůstají paláce bohatých obchodníků , hotely, divadla, administrativní budovy, centra umění.atd…

Hemingway

Novodobá Kuba láká i intelektuály . Roku 1932  se Ernest Hemingway  věnuje rybolovu na své lodi Anita v severních vodách Kuby. Navštíví  Havanu a ještě  ve stejném roce se nastěhuje  do hotelu Ambos Mundo v ulici Obispo,  s krásným výhledem na město. Je to ideální místo pro spisovatele. Krásné, bohaté, klidné i živé zároveň, tedy  inspirující.  Opouští nudný Key West na Floridě a začíná zde poslední kapitolu románu Komu zvoní hrana asi 200 metrů od baru, který se brzy stane  jedním z nejslavnějších na světě díky každodenním návštěvám tohoto budoucího laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Hemingway si od té doby vybere Havanu za svoje bydliště, objeví mimo jiné i Floriditu a Daiquiri a nezbytné doutníky.

Daiquiri et Mojito

 Traduje se historka, že poprvé při vstupu do baru  Floridita byl okouzelen elegancí místa se skvostným barovým pultem z drahocenného dřeva a okusil i místní drink daiquiri . „Je to dobré, ale raději bych to bez cukru a s dvojitým rumem“ a tak vznikl cocktail  Papa Hemingway. S grepfruitovým džusem pak vznikl později i Hemingway special. Od té doby Heminway sedával ve Floroditě na svém taburetu každé ráno od 10 hodin, popíjel daiquiri, šofér mu přívážel  noviny z hotelu Plaza. Floriditu navšíví řada jeho hostů Vévoda z Windsoru, Jean-Paul Sartre, Gary Cooper, Ava Gardner, Tenesee Williams, Spencer Tracy  a jiní… Od roku 1954 na oslavu Nobelovy ceny  je na tomto místě odhalena jeho busta a taburet, na kterém sedával je tu stále avšak z úcty ke spisovateli si hosté na něj nesedají.

La Bodeguita del Medio je typický bar restaurant , mimo jiné známý i tím, že stvořil nápoj Mojito, který zde servírují od otevření, roku 1942. Slávu místa podpořili mezi jinými i stálí návštěvnící jako Salvador Allende nebo Pablo Neruda ( básník, který přijal pseudonym po  českém spisovateli Janu Nerudovi ).  Ač dnes plný turistů, zachovává si La Bodeguita autentický šarm, tradiční živou hudbu dobrých hudebníků s nostalgickými typickými písněmi , např. skvělé Buena Vista Social Club (stojí za to vidět dokumentární   film od Wima Venderse z roku  1999   se stejnojmenným názvem.  Archetyp, čistá krása a esence původní hudební i životní vitality, renesance  nejlepších časů kubánské historie a  oslava života v komunistickým režimem zužované zemi je  v tomto snímku zaznamenána velmi citlivě .

Navštívit vilu Hemingwaye v San Francisco de Paula, asi 20 km od Havany, znamená návrat do roku 1961 , zastavení v čase předrevoluční romantické Kuby, plné nadějí. Vystoupáte do věže, odkud Hemingway pozoroval  divokou přírodu,  psal ve stoje na psacím stroji Underwood, který je tu,  v jednoduché místnosti, ze které jakoby na chvíli odběhl, aby se sem opět brzy vrátil, žurnály položené vedle na stole, v regálech knihy a v celém domě vše takové, jaké to právě opustil. Zde napsal Stařec a moře, inspirovaný rybáři z nedaleké vesnice Cojimar. Do vily se již nevrátil, neboť spáchal v USA sebevraždu, aby se vyhnul okamžiku, kdy již nebude moci psát kvůli paralýze, která postupně zachvacovala jeho tělo. Odešel dříve než poznal zkázu revoluce, odešel rok po té, co se setkal s mladým revolucionářem Fidelem Castrem, ve kterém viděl naději a zářivou budoucnost Kuby.

Kubánské doutníky

doutníky společně s hudbou patří odedávna a jednoznačně k synonymu Kuby. Doutníky  jsou světově proslulé, určují dosud nepřekonanou špičku v této komoditě a zůstávají  nejdůležitějším vývozním artiklem země. Doutníky tvoří neodmyslitelnou součást každodenního života, kultury a  historie a jsou vlastně základním symbolem Kuby.  Tabák se místně nazývá „cohiba“ a původní indiánští obyvatelé Kuby  při vyzívání bohů vtahovali kouř z usušených listů přes „trubku“ zvanou „tabaco“. Statistiky jsou nepřesné, ale ročně se zde vyprodukuje okolo 10 miliónů kusů „Havanas“ ( trade mark, značka zavedená v šedesátých letech 20.století ), z čehož  zhruba 7  miliónů se vykouří na místě, navzdory výhružným nápisů i všeobecně prokázané  pravdě, že kouření je pro zdraví škodlivé! Až 30% obyvatelstva je nějak spojeno s výrobou, vývozem a obchodováním s doutníky. Doutníky se vyrábí v mnoha různých velikostech a tvarech. Vyšší kvalitu – zásadně ručně balené z prvotřídních komponentů – ovlivňuje , jako u vína, zrání. Proslulé jsou tlusté doutníky „Churchil“ (který byl  jejich velkým milovníkem ),  ostatní názvy  odvozené od tvarů nebo slavných kuřáků jsou např. robusto, magnum, torpedo, edmundo či menší a úzké „cigarillos“ pro dámy. Značek je okolo třiceti, např. Cohiba, Partagas, Trinidad , Romeo y Julieta, Robaina , H. Upmann , Monte Christo , Hoyo de Monterye…aj. Značka  Behike, je pak považována za jednu z nejkvalitnějších. I přes americké embargo nastolené brzy po revoluci v polovině minulého století, jediné  čeho se nedokázali Američané vzdát byly právě kubánské doutníky, které nepřestaly být pašovány do USA.

Kubánská hudba

Kubánci se do práce nehrnou. Horké dny jsou střídány  příjemnými  nocemi, kdy život pulzuje o sto šest a téměř v každé restauraci či baru hraje živá hudba, od piána či sólové kytary  až po typické dvě kytary-kontrabas-piano-bonga či žestě. Všudypřítomná strhující hudba afro-latinských rytmů,  salsy promíchané s americkým blues přelomu 19. a 20.století  dotváří součást magické a okouzlující noční atmosféry, která nechává zapomenout na každodenní životní strasti, odsunuté na později  a  typické „vamos a ver , magnana todo irá bien“…..(uvidíme, však zítřek bude lepší….) pomáhá přežít.

Atmosféra neodvolatelné destrukce toho, co byl kdysi výkvět kultury a ekonomické prosperity v kontrastu s povrchní bezstarostností živě pulzujícího města působí na cizince silným šokem. Nádherné paláce sousedí s chudinskými čtvrtěmi, obyvatelé Havany se tísní v rozvalinách paláců, jako squatteři ve známých solares. Poslední půl století město, země a jeho obyvatelé, trpí nedostatkem zajišťování základních životních potřeb, vzdělání a zdravotnictví .  Po Haiti je dnes Kuba nejchudší zemí Karibiku a východisko pro záchranu historického dědictví je v nedohlednu. Kubánská revoluce v roce 1959 sice nakrátko vyřešila problémy v sociální sféře, ale nepodařilo se rozvinout ekonomiku země ani zajistit demokratickou liberální politiku.   Americké embargo  v roce 1961 a ztráta izolovaného spojenectví s bývalým Sovětským Svazem po pádu Berlínské zdi znamenaly pro Kubu  pod diktaturou Fidela Castra prohloubení krize, která vrcholila rokem 1994. S kubánskými uprchlíky, kteří začali  hledat útočiště v  Miami vláda začala v polovině devadesátých let minulého století podporovat zahraniční investice a jistý stupeň svobody získalo i soukromé podnikání. Novým partnerem se pro zemi stává i Čína, které neunikl její potenciál.  Kuba se potýká více jak kdy jindy s problémem jak zachránit svůj kapitál, tedy historické dědictví, kulturu a tradici za současného zachování své národní identity. Bude opět perlou Karibiku ? To by si přál každý, kdo jednou vstoupil na půdu této nádherné země.

Autor:  Iva Drebitko

Tags: , ,

Category: ČESKY, Iva a Joseph Drebitko, PŘISPĚVATELÉ