Vladimir Putin se zúčastnil závěrečného plenárního zasedání 11. ročníku Mezinárodního Valdajského diskuzního klubu

| 06/11/2014 | 0 Comments

cz


Téma setkání – “Světový řád: nová pravidla nebo hra bez pravidel?”


Letos se jednání klubu zúčastnilo 108 expertů, historiků a politologů z 25 zemí z celého světa, včetně 62 zahraničních účastníků.

Na plenárním zasedání došlo ke shrnutí třídenní práce klubu, během níž se uskutečnila analýza faktorů, které zapříčiňují erozi stávajícího systému institucí a norem mezinárodního práva.

V. Putin: Vážení kolegové! Vážené dámy a pánové! Drazí přátelé! Je pro mne potěšením přivítat vás na 11. konferenci Valdajského diskusního klubu.

Zde již bylo řečeno, že klub letos získal nové spolupořadatele. Jsou mezi nimi také ruské nevládní, expertní struktury, přední univerzity. Kromě toho bylo navrženo rozšířit diskusi k samotné ruské problematice o otázky globální politiky a ekonomiky.

Myslím si, že tyto organizační a obsahové změny posílí pozici klubu jako jednoho z nejvíce autoritativních diskuzních expertních fór. Spolu s tím doufám, že se podaří uchovat takzvaný valdajský duch, což je svoboda, otevřenost, příležitost vyjadřovat nejrůznější a přitom vždy upřímné názory.

V této souvislosti bych chtěl říci, že vás také nezklamu a budu hovořit přímo, otevřeně. Některé věci se možná budou zdát příliš tvrdé. Ale pokud se nemluví přímo a upřímně o tom, co si reálně a opravdu myslíme, pak není důvod se v tomto formátu scházet. Pak bychom měli chodit na jakési diplomatické rauty, k čemuž lze poznamenat jen to, že diplomaté mají jazyk pouze proto, aby nemluvili pravdu.

Zde se scházíme k jiným účelům. Setkáváme se, abychom si pohovořili upřímně. Přímočarost a tvrdost v hodnoceních je dnes nutná nikoliv pro vzájemné pošťuchování, nýbrž abychom se pokusili pochopit, co se ve skutečnosti ve světě děje, proč se stává stále méně bezpečný a méně předvídatelný, proč všude rostou rizika.

Téma dnešního setkání, diskuze, která již zde probíhala, už bylo pojmenováno: “Nová pravidla hry, nebo hra bez pravidel?”. Podle mého názoru, toto téma, tato formulace velmi přesně popisuje historickou křižovatku, na níž se nacházíme, volbu, kterou budeme muset učinit my všichni.

Teze o tom, že moderní svět se překotně mění, samozřejmě, není nová. A já vím, že jste o tom během diskuze debatovali. Opravdu je těžké nevšimnout si radikálních transformací v globální politice, ekonomice, veřejném životě, v oblasti průmyslových, informačních, sociálních technologií.

Současně prosím o  prominutí, jestliže se budu opakovat po některých účastnících diskuze. Nelze  se tomu vyhnout, mluvili  jste přece jen podrobně, ale já budu předkládat svůj názor, který se bude s účastníky diskuze v něčem shodovat, a v něčem se bude rozcházet.

Když analyzujeme současnou situaci, nesmíme zapomínat na poučení z dějin. Za prvé, změna světového řádu (a právě dnes jsme svědci fenoménu takového rozsahu) bývala zpravidla doprovázena pokud ne globální válkou nebo globální konfrontací, pak řadou ostrých lokálních konfliktů. A za druhé, světová politika to je především ekonomické vůdcovství, otázky války a míru, humanitární sféry, včetně lidských práv.

Ve světě se nahromadilo množství rozporů. A je třeba se upřímně vzájemně zeptat, zda máme spolehlivou bezpečnostní síť. Bohužel záruka, jistota, že stávající systém globální a regionální bezpečnosti nás bude schopen chránit před otřesy, neexistuje. Tento systém je výrazně oslabený, roztříštěný a deformovaný. Obtížnou dobou prochází mezinárodní a regionální instituce politické, hospodářské a kulturní součinnosti.

Ano, mnoho mechanismů pro zajištění světového řádu vzniklo dost dávno, včetně v důsledku druhé světové války a především v důsledku druhé světové války. Pevnost tohoto systému byla založena nejen na rovnováze sil, mimochodem, to chci také zdůraznit, že nejen podle práva vítězů, ale také na tom, že „otcové zakladatelé“ tohoto bezpečnostního systému měli úctu jeden k druhému, nepokoušeli se “vymačkat vše“, nýbrž snažili se dohodnout.

Hlavní věc spočívá v tom, že se tento systém vyvíjel a přes všechny vady pomáhal, když už neřešit, pak alespoň držet na uzdě existující problémy světa, upravovat ostrost přirozené konkurence mezi státy.

Jsem přesvědčen, že tento mechanismus zdržování a vyvažování, který se v předchozích desetiletích obtížně, někdy i bolestivě vytvářel, nebylo nutno bořit, v každém případě nemělo se nic bořit, aniž by se něco vytvořilo místo toho, jinak by opravdu nezůstaly jiné nástroje, nežli hrubá síla. Měli jsme provést rozumnou rekonstrukci, přizpůsobit systém mezinárodních vztahů k nové realitě.

Avšak Spojené státy, které se prohlásily za vítěze „studené války“, podle mne si sebevědomě usmyslely, že to prostě není nutné. A místo nastolení nové mocenské rovnováhy, která je nezbytnou podmínkou pořádku a stability, naopak byly učiněny kroky, které vedly k prudkému nárůstu nerovnováhy.

„Studená válka“ skončila. Ale neskončila uzavřením “míru”, jasnou a transparentní dohodou o dodržování stávajících nebo zavedení nových pravidel a standardů. Vzniká dojem, že takzvaní vítězové „studené války“ se rozhodli dotlačit situaci, předělat celý svět podle sebe, ve vlastním zájmu. A jestliže zavedený systém mezinárodních vztahů, mezinárodního práva, systém zdržování a vyvažování bránil  dosažení tohoto cíle, byl ihned označen jako bezcenný, zastaralý a zralý k okamžité demolici.

Tak se chovají, promiňte mi, zbohatlíci, jimž náhle spadlo do rukou velké bohatství, v tomto případě v podobě ovládnutí světa, světového vůdcovství. A místo toto, aby se toto bohatství kompetentně, rozumně využilo, samozřejmě, i k vlastnímu prospěchu, myslím, že se nasekala spousta chyb.

Začalo období nejednoznačného výkladu a zamlčování ve světové politice. Pod tlakem právního nihilizmu krok za krokem své pozice opouštělo mezinárodní právo. Objektivita a spravedlnost byly obětovány politickému prospěchu. Právní normy se nahrazovaly svévolnou interpretací a zaujatými hodnoceními. Přitom totální kontrola nad globálními sdělovacími prostředky umožňovala – bylo-li to nutné – vydávat bílé za černé a černé za bílé.

V podmínkách dominance jedné země a její spojenců, nebo jinak řečeno, satelitů, se hledání globálních řešení často proměňovalo ve snahu prosadit jako univerzální vlastní recepty. Ambice této skupiny se zvýšily natolik, že přístupy, které se vyráběly v jejích kuloárech, se začaly vydávat za mínění celého světového společenství. Ale tak to není.

Samotný pojem “národní suverenita” se stal pro většinu států relativní hodnotou. Ve skutečnosti, byl navržen vzorec: čím silnější loajalita jedinému centru vlivu na světě, tím větší legitimita toho či onoho vládnoucího režimu.

Později budeme mít volnou diskusi, rád zodpovím otázky a dovolím si také využít práva pokládat otázky. Ale během této diskuse ať zkusí někdo z vás vyvrátit tezi, kterou jsem právě formuloval.

Způsoby nátlaku na vzpurné jsou dobře známy a opakovaně vyzkoušené: jsou to silové akce, hospodářské a propagandistický tlak, vměšování do vnitřních záležitostí, odvolání na jakousi  nad právem stojící legitimitu, když je třeba ospravedlnit nelegální řešení některých konfliktů, odstranění nežádoucích režimů. V poslední době existují svědectví, že vůči některým lídrům se používá otevřené vydírání. Není divu, že takzvaný Velký bratr utrácí miliardy dolarů na slídění po celém světě, včetně jeho nejbližších spojenců.

Zkusme si položit otázku, zda se všichni cítíme pohodlně, bezpečně a příjemně v takovém světě, nakolik je takový svět spravedlivý a racionální. Možná že nemáme dost dobrý důvod se znepokojovat, odporovat, klást nepříjemné otázky? Možná že výlučnost Spojených států, způsob,  jak realizují své vedení, to je opravdu blaho pro všechny a jejich všude přítomné zásahy do všech záležitostí ve světě přináší klid, blahobyt, pokrok, prosperitu, demokracii  – a stačí jen uvolnit se a užívat si?

Troufám si říct, že tomu tak není. Vůbec to neplatí.

Jednostranný diktát a vnucování své vlastní šablony přináší zcela opačný výsledek: místo urovnání konfliktů jejich eskalace; namísto suverénních, stabilních států rostoucí prostor chaosu; místo demokracie podpora velmi pochybného publika: od zjevných neonacistů až po islámské radikály.

A proč je podporují? Protože je využívají v určité fázi jako nástroj k dosažení svých cílů, poté se spálí –  a zařazují zpátečku. Nepřestávám se divit, jak naši partneři opakovaně, jak říkáme v Rusku, našlapují na tytéž hrábě, čili dělají stále stejné chyby.

Svého času sponzorovali islámská extremistická hnutí pro boj se Sovětským svazem, která se zocelila v Afghánistánu. Vyrostly z nich jak Tálibán, tak i Al-Kajda. Západ, pokud nepodporoval, tak přivíral oči, a já bych řekl – ve skutečnosti podporoval, informačně, politicky a finančně, invazi mezinárodních teroristů do Ruska, nezapomněli jsme na to, a do zemí v regionu střední Asie. Až později, když strašné teroristické útoky byly spáchány na území samotných Spojených států, přišlo pochopení společné teroristické hrozby. Dovolte mi připomenout, že jsme byli první, kdo vystoupil na podporu lidu Spojených států amerických, zareagovali jsme jako přátelé a partneři na tuto hroznou tragédii 11. září.

Během rozhovorů s lídry Spojených států, Evropy jsem neustále hovořil o nutnosti společného boje proti terorismu, této výzvě celému světu. A s touto výzvou se nelze smířit a nelze ji odstranit s používáním dvojího metru. Souhlasili s námi, ale trvalo dlouho a všechno se zase vrátilo do obvyklých kolejí. Následovalo vměšování i v Iráku, i v Libyi, tato země, mimochodem, byl uvrhnutá na pokraj rozpadu. Proč vlastně? Teď je na pokraji rozpadu, stala se cvičištěm pro teroristy. Pouze vůle a moudrost současného vedení Egypta umožnily vyhnout se chaosu a násilí extremistů v této klíčové arabské zemi. V Sýrii, jako za starých časů, Spojené státy a jejich spojenci přímo začali financování a vyzbrojování protivládních bojovníků, pobízejí doplňování jejich řad žoldnéři z různých zemí. Dovolte mi otázku, kde vzali bojovníci peníze, zbraně, odkud se vzali vojenští experti? Kde se to všechno bere? Jak je možné, že tento takzvaný ISIL, notoricky známý, se proměnil v mocnou, fakticky armádní skupinu?

Pokud jde o financování, dnes jsou to nejen zisky z drog, jejichž výroba, mimochodem, během pobytu mezinárodních sil v Afghánistánu se zvýšila nikoliv o nějakých pár procent, ale násobně, a všichni to víte, ale finanční podpora plyne i z prodeje ropy, její těžba se rozvinula na územích ovládaných teroristy. Prodávají ji za nicotnou cenu, těží, přepravují. Konec konců někdo ji kupuje, tuto ropu, obchoduje s ní, vydělává na tom, aniž by se zamyslel, že financuje teroristy, kteří dříve či později mohou přijít i na jeho území, přijdou rozsívat smrt do jejich zemí.

Odkud se berou noví rekruti? V tom Iráku v důsledku svržení Saddáma Husajna došlo k likvidaci státních institucí včetně armády. Už tehdy jsme říkali: buďte pečliví, opatrní, kam jste vyhodili tyto lidi? Ven, na ulici. Co budou dělat? Nezapomeňte, bylo to fér či nefér, ale byli ve vedení dost velké regionální země – co to s nimi děláte?

Co se přihodilo? Desítky tisíc vojáků a důstojníků, bývalých aktivistů strany BAAS, vyhozených na ulici, dnes posílily řady bojovníků. Mimochodem, možná právě v tom tkví akceschopnost ISIL? Z vojenského hlediska působí velmi účinně, jsou to opravdu profesionálové.

Rusko nejednou varovalo před nebezpečím jednostranných silových akcí, zasahování do záležitostí suverénních států, flirtování s extremisty a radikály, trvalo na tom, aby skupiny bojující proti centrální syrské vládě, především ISIL, byly uvedeny v seznamech teroristických organizací. No a co, jaký byl výsledek? Bylo to k ničemu.

Někdy vzniká dojem, že se naši kolegové a přátelé neustále potýkají s výsledky své vlastní politiky, plýtvají svou silou na eliminaci rizik, které sami vytváří, platí za to stále rostoucí cenu.

Vážení kolegové! Doba unipolarity přesvědčivě prokázala, že posilování dominance jednoho centra síly nevede ke zvýšení ovladatelnosti globálních procesů. Právě naopak, taková nestabilní konstrukce projevila svou neschopnost vypořádat se účinně s takovými skutečnými hrozbami, jako jsou například regionální konflikty, terorismus, obchod s drogami, náboženský fanatismus, šovinismus a neonacismus. Ve stejné době otevřela širokou cestu pro projevy národní ješitnosti, manipulace veřejného mínění, hrubé potlačování slabé vůle silnou. Ve své podstatě je unipolární svět apologie, apologetika diktatury i vůči lidem, i vůči zemím. Mimochodem, unipolární svět se ukázal být nepohodlný a neudržitelný a složitý pro řízení i pro samotného samozvaného takzvaného lídra, právě teď to také bylo řečeno nahlas, já s tím plně souhlasím. Plynou z toho dnešní pokusy již v nové historické etapě obnovit zdání jakéhosi kvazidvoupólového světa, kvazidvoupólového systému, jako pohodlného modelu reprodukce v tomto případě amerického vůdcovství. A není důležité, kdo v americké propagandě zaujme místo “centra zla”, místo Sovětského svazu jako hlavního soupeře: bude to Írán, jako země, která usiluje o jaderné technologie, Čína, jako první světová ekonomika, nebo Rusko, jako jaderná supervelmoc.

Nyní vidíme opět pokusy roztříštit svět, provést dělící čáry, slepit dohromady koalice na principu nikoli pro něco, ale proti komukoliv, znovu vytvořit nepřítele, jak to bylo za „studené války“ a získat nárok na tento druh vedení, chcete-li, nárok diktovat. Vždyť jak se interpretovala situace během „studené války“, to všichni chápeme a víme. Spojencům USA vždycky říkali: “Máme společného nepřítele, je to děsivý nepřítel, je to „centrum zla“; my vás, naše spojence, chráníme před ním a tedy máme právo vám velet, nutit vás obětovat své politické a ekonomické zájmy, nést náklady na kolektivní obranu, ale řídit tuto obranu budeme, samozřejmě, my”. Stručně řečeno, dnes je zřejmá snaha již v novém, změněném světě implementovat obvyklá schémata globálního řízení, a to vše s cílem zajistit svou výlučnost a získat politické a ekonomické dividendy.

Spolu s tím takové pokusy se stále více rozcházejí s realitou, vstupují do konfliktu s rozmanitostí světa. Podobné kroky budou nevyhnutelně vést k odporu, k reakci a také přinesou přesně opačný účinek. Vždyť vidíme, co se děje, když se politika nesmyslně míchá s ekonomikou, logika účelností ustupuje logice konfrontace, i když to poškozuje jejich vlastní ekonomické postavení a zájmy, včetně zájmů domácího podnikání.

Společné ekonomické projekty, vzájemné investice objektivně spojují země, pomáhají tlumit vznikající problémy v mezistátních vztazích. Avšak dnes je globální podnikatelská komunita vystavována bezprecedentnímu nátlaku západních vlád. Jakýpak byznys, jaká ekonomická výhoda, pragmatismus, když je nastoleno heslo: “Vlast je v nebezpečí, svobodný svět je v ohrožení, demokracie je v ohrožení!”? Je třeba mobilizovat. Právě to je mobilizační politika.

Sankce, jež podkopávají základ světového obchodu a pravidla WTO, zásady nedotknutelnosti soukromého majetku, rozhoupávají liberální model globalizace, založený na trhu, svobodě a konkurenci, model, poznamenám k tomu, poskytující hlavní výhody právě západním zemím. Teď riskují ztrátu důvěryhodnosti jako lídři globalizace. Otázkou je, proč se to dělá? Vždyť konec konců blahobyt samotných Spojených států je silně závislý na důvěře investorů, zahraničních držitelů dolarů a amerických cenných papírů. Důvěra je zřetelně narušena, známky frustrace z plodů globalizace jsou dnes patrné v mnoha zemích.

Nechvalně známý kyperský precedens a politicky motivované sankce pouze posílily tendenci k získání hospodářské a finanční suverenity, touhu států nebo jejich regionálních sdružení nějakým způsobem pojistit se proti riziku vnějších tlaků. Již nyní stále rostoucí počet států projevuje snahu zbavit se závislosti na dolaru, vytvořit alternativní finanční, platební systémy, rezervní měny. Podle mého názoru naši američtí přátelé jen podkopávají, řežou větev, na níž sedí. Nelze míchat dohromady politiku a ekonomiku, ale právě to se děje. Považoval jsem a považuji politicky motivované sankce za chybu, která poškozuje všechny, ale jsem si jistý, že o tom ještě budeme mluvit.

Chápeme, jak a kvůli jakému nátlaku se tato rozhodnutí přijímala. Spolu s tím Rusko nebude, chtěl bych vás na to upozornit, nebude se stavět do pózy, urážet se na někoho, prosít o něco. Rusko je soběstačná země. Budeme pracovat v takových zahraničních ekonomických podmínkách, které se vytvořily, rozvíjet vlastní výrobu a technologie, jednat rozhodněji při provádění změn a vnější tlak, jak to již nejednou bylo, pouze konsoliduje naši společnost, mobilizuje ji, a řekl bych, nutí soustředit se na hlavní směry rozvoje.

Sankce nám samozřejmě vadí, těmito sankcemi se nás snaží poškodit, blokovat náš rozvoj, postrčit nás k sebe izolaci v politice, hospodářství, kultuře, to znamená postrčit k zaostalosti. Ale svět, chci to zdůraznit, už jsem to řekl, ale zopakuji to, svět se radikálně změnil. Nemáme v úmyslu uzavřít se před ním a vybrat si jakousi cestu uzavřeného rozvoje, cestu autarkie, jsme vždy připraveni k dialogu, včetně normalizace hospodářských vztahů a politických taky. V tomto ohledu spoléháme na pragmatický přístup a stanoviska podnikatelských kruhů předních zemí světa.

Dnes zní tvrzení, že se Rusko údajně otáčí zády k Evropě,- pravděpodobně i během diskusí to znělo, – hledá další obchodní partnery, především v Asii. Chci říct, že to vůbec neplatí. Naše aktivní politika v asijsko-tichomořském regionu začala nikoliv dnes a ne v souvislosti se sankcemi, nýbrž více než před několika lety. Vycházeli jsme, stejně jako mnoho jiných zemí, včetně západních, vycházeli jsme z toho, že Východ zaujímá stále důležitější místo ve světě i v ekonomice, i v politice, a to je nemožné ignorovat.

Chtěl bych ještě jednou zdůraznit, že všichni to dělají a my to budeme dělat také, tím spíše, že podstatnou část území máme v Asii. Proč nevyužít výhod tohoto druhu? Bylo by to krátkozraké.

Posilování hospodářských vztahů s těmito státy, společných integračních projektů je vážným stimulem pro náš vnitřní rozvoj. Dnešní demografické, hospodářské a kulturní trendy ukazují, že se závislost na jedné supervelmoci, samozřejmě, bude objektivně snižovat, ale toto, ve skutečnosti, říkají také američtí a evropští odborníci, mluví a píší o tom.

Možná, ve světové politice nás čekají stejné jevy jako v globální ekonomice, a to je silná intenzívní konkurence v některých konkrétních oblastech, časté změny lídrů v konkrétních směrech. To vše je možné.

Není pochyb o tom, že se v globální konkurenci zvýší role humanitárních  faktorů: vzdělání, vědy, zdravotnictví, kultury. To zase bude mít významný dopad na mezinárodní vztahy, včetně skutečnosti, že prostředek takzvané měkké síly (soft power) bude stále více záviset na skutečném pokroku při tvorbě lidského kapitálu, nikoli na vynalézavosti propagandistických metod.

Spolu s tím vytváření takzvaného mnohopólového světa, také bych chtěl na to upozornit, vážení kolegové, to ještě samo o sobě neposiluje stabilitu, spíše naopak. Úkol dosažení globální rovnováhy se stává velmi složitým hlavolamem, rovnicí s mnoha neznámými.

Co asi nás čeká, pokud dáme přednost životu nikoli podle pravidel, ať už budou přísná a nepohodlná, ale vůbec bez pravidel? A právě tento scénář je zcela reálný, vyloučit ho nelze, vzhledem k napjaté situaci ve světě. Řadu předpovědí, když sledujete současné trendy, lze udělat již nyní a bohužel, nejsou optimistické. Jestliže nevytvoříme jasný systém vzájemných závazků a smluv, nevybudujeme mechanismy pro řešení krizových situací, příznaky globální anarchie budou nevyhnutelně zesilovat.

Již v současnosti se dramaticky zvýšila pravděpodobnost celé série ostrých konfliktů, pokud ne s přímou, pak s nepřímou účastí hlavních mocností. Rizikovým faktorem se přitom stávají nejen tradiční mezistátní konflikty, ale také vnitřní nestabilita jednotlivých států, zejména pokud jde o země, které se nachází na spojnici geopolitických zájmů velkých států nebo na hranicích kulturně-historických, ekonomických, civilizačních “kontinentů”.

Ukrajina, o níž se pravděpodobně mnoho mluvilo a budeme mluvit ještě, je jedním z příkladů tohoto druhu konfliktů, které mají dopad na globální rozložení moci, a myslím, že zdaleka není poslední. Z toho plyne další reálná perspektiva zboření stávajícího systému smluv o omezení a kontrole zbraní. A podnět k tomuto nebezpečnému, to rozhodně, procesu daly Spojené státy, když v roce 2002 jednostranně odstoupily od Smlouvy PRO a pak začaly budovat a nyní aktivně pracují na zřízení svého globálního systému protiraketové obrany.

Vážení kolegové a přátelé! Upozorňuji vás, že my jsme s tím nezačali. Zase sklouzáváme do doby, kdy nikoliv rovnováhu zájmů a vzájemných záruk, ale strach, rovnováha vzájemného zničení odrazuje státy od přímé konfrontace. Při neexistenci právních a politických nástrojů, zbraně se vrací doprostřed globální agendy, používají se všude a jakýmkoli způsobem, bez jakékoliv sankce Rady bezpečnosti OSN. A pokud Rada bezpečnosti odmítá schválit takové rozhodnutí, okamžitě je označena jako zastaralý a neefektivní nástroj.

Mnoho států nevidí jiné záruky zajištění suverenity, než vyrobit vlastní bombu. To je extrémně nebezpečné. Trváme na pokračování jednání, jsme nejen pro jednání – my trváme na pokračování jednání o snižování jaderných arzenálů. Čím méně jaderných zbraní na světě, tím lépe. A jsme připraveni na vážnou věcnou diskusi o jaderném odzbrojení, ale opravdu na vážnou, jak se říká, bez dvojího metru.

Co tím myslím? Dnes mnohé druhy velice přesných zbraní se přiblížily svými možnostmi ke zbraním hromadného ničení a v případě zřeknutí se, úplného zřeknutí se svého jaderného potenciálu nebo jeho kritického snížení, země, které jsou vepředu při vývoji a výrobě přesných zbraňových systémů, budou mít zjevnou vojenskou výhodu.  Bude porušena strategická parita, a to je potenciálně destabilizující. Vzniká pokušení použít takzvaný první globální odzbrojující úder. Stručně řečeno, rizika se nesnižují, ale zvyšují.

Dalším zřejmým ohrožením je pokračující šíření konfliktů na etnickém, náboženském a sociálním základě. Takové konflikty jsou nebezpečné nejen jako takové, oni utváří kolem sebe zóny anarchie, bezpráví a chaosu, v nichž se velice dobře cítí jak teroristé, tak i obyčejní zločinci, prosperuje pirátství, obchod s lidmi a drogami.

Mimochodem, naši kolegové svého času se snažili nějak tyto procesy řídit, využívat regionální konflikty, vytvářet  ve  svůj prospěch “barevné revoluce”, ale džin se dostal z láhve. Co s tím dělat teď, zdá se, nechápou ani autoři teorie řízeného chaosu. V jejich řadách jé zmatek a kolísání.

Pozorně sledujeme diskuze i ve vládnoucí elitě, i v odborných kruzích. Stačí vidět titulky západního tisku za poslední rok: stejní lidé jsou označováni jako bojovníci za demokracii, pak jsou to islamisté, nejprve píší o revolucích, pak o pogromech a převratech. Výsledek je zřejmý: další expanze globálního chaosu.

Vážení kolegové! Když je ve světě taková situace, je čas začít se dohadovat na základních věcech. To je nesmírně důležité a nezbytné, je to mnohem lepší, než se rozejít do různých koutů, zejména proto, že všichni čelíme společným problémům, jsme, jak se říká, na jedné lodi. A logickou cestou je spolupráce zemí, společností a hledání kolektivních odpovědí na množící se výzvy, společné řízení rizik. Nicméně, někteří z našich partnerů jaksi vzpomínají na to  jen tehdy, když to vyhovuje jejich zájmům.

Praktické zkušenosti ukazují, že společné odpovědi na výzvy, za prvé, nejsou vždy všelékem, samozřejmě, to se musí přiznat, a za druhé, ve většině případů jsou těžko uskutečnitelné, příliš nesnadné je překonání rozdílů národních zájmů, subjektivních přístupů, zejména pokud jde o země s různými kulturními a historickými tradicemi. Přesto máme příklady, kdy vycházeje ze společných cílů, jednaje na základě jednotných kritérií, společně dosahujeme skutečných úspěchů.

Dovolte mi připomenout i řešení problému syrských chemických zbraní, i smysluplný dialog o íránském jaderném programu, také naše práce kolem Severní Koreje má také nějaké pozitivní výsledky. Proč nevyužít veškerou tuto zkušenost i v budoucnu při řešení jak lokálních, tak i globálních problémů?

Jaký by mohl být právní, politický a ekonomický základ nového světového řádu, který by zajistil bezpečnost a stabilitu a přitom by podporoval zdravou konkurenci, nepřipouštěl tvorbu nových monopolů, které blokují rozvoj? Sotva někdo může dát nyní naprosto komplexní, hotové recepty. Vyžadovalo by to dlouhou práci s účastí celé řady států, globálního byznysu, občanské společnosti, podobných expertních fór, jako je to naše. Je však jasné, že úspěch, skutečný výsledek je možný pouze v případě, že klíčoví aktéři mezinárodního života budou schopni se dohodnout  na harmonizaci základních zájmů, na rozumném sebeovládání, ukáží příklad pozitivního zodpovědného vedení. Je třeba jasně definovat, kde jsou hranice jednostranných akcí a kde vzniká nutnost využít mnohostranné mechanizmy, v rámci zdokonalování mezinárodního práva vyřešit dilema mezi akcemi mezinárodního společenství k zajištění bezpečnosti a lidských práv a principem národní suverenity a nevměšování se do vnitřních záležitostí států.

Právě takové kolize stále častěji vedou k libovolnému zahraničnímu vměšování do složitých vnitřních procesů, opakovaně provokují nebezpečné rozpory mezi předními světovými hráči. Otázka obsahu suverenity se stává asi nejhlavnější pro udržování a posilování globální stability.

Je zřejmé, že diskuse o kritériích pro použití vnějších sil je mimořádně obtížná, je ji téměř nemožné oddělit od zájmů jednotlivých zemí. Ale mnohem nebezpečnější je absence  pro všechny srozumitelných  dohod, jasných podmínek, za kterých je intervence  nezbytná a v souladu se zákonem.

Doplním, že mezinárodní vztahy by se měly budovat na mezinárodním právu, v jehož základu musí být také morální principy, jako jsou spravedlnost, rovnost, pravda. Snad nejdůležitější je úcta k partnerovi a jeho zájmům. Je to očividný vzorec, ale jeho obyčejné dodržování může radikálně změnit situaci ve světě.

Jsem si jistý, že bude-li k tomu vůle, můžeme obnovit účinnost systému mezinárodních a regionálních institucí. Zde nepotřebujeme vytvářet něco úplně od začátku, od nuly, není to stavba na “zelené louce”, tím spíše, že instituce vytvořené po druhé světové válce  jsou dostatečně univerzální a mohou být naplněny modernějším obsahem odpovídajícím současné situaci.

Týká se to i zlepšení práce Organizace spojených národů, jejíž ústřední úloha je nenahraditelná, a také OBSE, která se za posledních 40 let  ukázala být užitečným mechanizmem pro zajištění bezpečnosti a spolupráce v euroatlantickém prostoru. Je třeba uznat, že také nyní při urovnání krize v jihovýchodní části Ukrajiny hraje OBSE velmi pozitivní roli.

Na pozadí zásadních změn v mezinárodním prostředí, nárůstu neřízených jevů a široké škály hrozeb potřebujeme nový globální konsenzus zodpovědných sil. Nejde o nějaké lokální dohody, ani o rozdělení sfér vlivu v duchu klasické diplomacie, ani o něčí plné dominanci. Myslím, že potřebujeme nové „vydání“ vzájemné závislosti. Není nutné se jí bát. Právě naopak je to dobrý nástroj pro harmonizaci stanovisek. Tím více je to aktuální – s ohledem na posilování a růst některých regionů zeměkoule -, jelikož generuje objektivní požadavek institucionalizování takových pólů, vytvoření silných regionálních organizací a vypracování pravidel jejich součinnosti.

Kooperace těchto středisek by vážně posílila stabilitu globální bezpečnosti, politiky a ekonomiky. Ale aby se navázal takový dialog, je třeba vycházet z toho, že všechna regionální centra,  kolem nich se rozvíjející integrační projekty by měly mít stejná práva na rozvoj tak, aby se vzájemně doplňovaly a aby je nikdo uměle nestavěl proti sobě. V důsledku takového destruktivního jednání by se ničily vztahy mezi státy, ale i státy samotné by byly vystaveny těžkým zkouškám, až do jejich plné destrukce.

Chtěl bych připomenout události loňského roku. Tehdy jsme říkali našim partnerům, jak americkým, tak i evropským, že uspěchaná zákulisní rozhodnutí, například o přidružení Ukrajiny k EU, skrývají v sobě vážná rizika – dokonce jsme nic nehovořili o politice, jen o ekonomice, – vážných  rizicích  v ekonomice, že se tyto kroky dotýkají zájmů mnoha třetích zemí, včetně Ruska jako hlavního obchodního partnera Ukrajiny, že je potřebná rozsáhlá diskuse k těmto otázkám. Mimochodem, dovolte mi připomenout v této souvislosti, že jednání o přistoupení Ruska k WTO, například, se vedla 19 let. Byla to velmi tvrdá práce, a bylo dosaženo určitého konsenzu.

Proč se o tom zmiňuji? Protože při realizaci projektu přidružení Ukrajiny k nám jakoby zadní branou přicházejí naši partneři  se svým zbožím a službami, a my jsme se na tom nedomlouvali, nikdo se nás na to neptal. Vedli jsme diskuse na všechna témata týkající se přidružení Ukrajiny k EU, naléhavě, ale chci zdůraznit, že naprosto civilizovaně, předkládaje zřejmé důkazy a argumenty, poukazujíc  na možné problémy. Nikdo nás nechtěl poslouchat a nikdo nechtěl mluvit, jen nám řekli: to není vaše věc, to je vše, konec diskuze. Místo složitého, ale zdůrazňuji, civilizovaného dialogu, dotáhli celou věc do státního převratu, uvrhli zemi do chaosu, do kolapsu ekonomiky, sociální sféry, do občanské války s obrovskými oběťmi.

Proč? Když se ptám svých kolegů proč, neexistuje vůbec žádná odpověď, nikdo nic neodpovídá, je to tak. Všichni jen rozhodí rukama: prostě se to stalo. Nebylo nutné podporovat takové akce – nic by se nestalo, jak už jsem říkal, bývalý prezident Ukrajiny Janukovyč vše podepsal, na všechno přistoupil. Proč se to muselo udělat, jaký to mělo smysl? To je ten civilizovaný způsob, jak řešit problémy? Zdá se, že ti, kteří jednu za druhou patlají nové “barevné revoluce”, se považují za geniální umělce a už se nemohou zastavit.

Jsem přesvědčen, že práce integračního seskupení, součinnost regionálních struktur musí být založena na transparentní, srozumitelné bázi, dobrým příkladem takové otevřenosti je proces formování Eurasijské hospodářské unie. Účastnické státy tohoto projektu předem informovali své partnery o plánech, parametrech našeho sdružení, o principech jeho práce, které jsou plně v souladu s pravidly Světové obchodní organizace.

Doplním, že bychom také uvítali zahájení předmětného dialogu mezi Euroasijskou a Evropskou unií. Mimochodem, tohle nám až do dneška  prakticky vždy odmítali, ačkoliv, to by nás zajímalo, co je na tom tak strašného? A samozřejmě, během takové společné práce považovali bychom za normální vést dialog, a já jsem o tom mluvil mnohokrát a slyšel jsem souhlas mnohých našich západních partnerů, evropských v každém případě, o nutnosti vytvoření jednotného prostoru hospodářského, humanitární spolupráce, prostoru, táhnoucí se od Atlantiku až k Pacifiku.

Vážení kolegové! Rusko udělalo svou volbu, naše priority jsou další zdokonalování demokratických institucí a otevřené ekonomiky, urychlení vnitřního rozvoje s ohledem na všechny současné pozitivní trendy ve světě a konsolidace společnosti založené na tradičních hodnotách a vlastenectví. Máme integrační, pozitivní, mírovou agendu, aktivně pracujeme s našimi kolegy v Eurasijské hospodářské unii, Šanghajské organizaci spolupráce, BRICS, s dalšími partnery. Tato agenda je zaměřena na rozvoj vztahů mezi státy, nikoli na oddělení. Nechystáme se dávat dohromady nějaké bloky, zapojovat se do výměny úderů.

Také nemají žádný základ tvrzení, že se Rusko snaží obnovit jakousi svou říši, pokouší se narušit suverenitu svých sousedů. Rusko nežádá pro sebe nějaká zvláštní, exkluzivní místa ve světě, to chci zdůraznit. Při respektování zájmů ostatních, jen chceme, aby také naše zájmy a naše postavení byly respektovány.

Dobře jsme si vědomi, že svět vstoupil do éry změn a hluboké transformace, kdy všichni musíme projevovat zvláštní míru obezřetnosti, schopnost vyhnout se neuvážených kroků. V období po „studené válce“ aktéři světové politiky  něco ztratili z těchto vlastností. Nastal čas vzpomenout si na ně. Jinak se naděje na mírový a stabilní vývoj ukáží být nebezpečnou iluzí a dnešní otřesy jen předehrou kolapsu světového řádu.

Ano, jistě, už jsem to řekl, budování udržitelnějšího systému světového řádu je obtížný úkol, jde o dlouhou a svým charakterem obtížnou práci. Dokázali jsme vypracovat pravidla součinnosti po druhé světové válce, byli jsme schopni dohodnout se v 1970. letech v Helsinkách. Naši společnou povinností je vyřešit tento základní úkol také v nové fázi vývoje.

Děkuji vám mnohokrát za vaši pozornost.

S. Milne: Děkuji, pane prezidente Vladimire Putine.

Nyní se přihlásil pan Dominique de Villepin, máte slovo

D. de Villepin (podle překladu): Pane prezidente! Pane kancléři! Vážení přátelé!

Za prvé, dovolte mi vzdát hold památce našeho společného přítele Christophera de Margerie, člověka, který během celé své kariéry byl zastáncem přátelských a pevných vztahů mezi Francií a Ruskem.

(Minuta ticha).

Děkuji Vám.

“Nová pravidla nebo hra bez pravidel?”- náš svět se stává světem, který se trhá, protože se porušují pravidla. A hrát podle pravidel, sport podle pravidel, to je lepší, než sport nebo hra bez pravidel (teď, samozřejmě, mluvím před šampionem v judu). V takovém světě věci jsou lépe předvídatelné, stabilnější, bezpečnější. Pravidla jsou zapotřebí v mezinárodních vztazích a mnohá z pravidel se vyvíjela v průběhu posledních staletí. Dnešní pravidla jsou zakotvena v Chartě OSN a v Helsinském závěrečném aktu.

Ale pravidla se také musí vykládat, a to je problém dneška, protože každý národ je vykládá po svém, ve světle své vize, neexistuje žádný obecný výklad. To je to, co se stalo v Kosovu, kde došlo k zásahu Západu, založeném na sebeurčení. Totéž se stalo v Libyi ve jménu zodpovědnosti za ochranu, která byla využita pro změnu režimu. Totéž se stalo na Krymu ve jménu sebeurčení. A nakonec, neexistuje žádná shoda na tom, kdo by měl zajišťovat plnění. To je velmi smutná zkušenost – jednostranná operace v Iráku v roce 2003, to je poučení mezinárodní koalice v Sýrii a také v Iráku letos.

Proč tato pravidla přestala fungovat? Existuje jeden důvodů, jedna hlavní příčina – to je pocit ponížení a měření dvojím metrem. To je výsledek dvou století dominance Západu, který ustupuje pod tlakem hospodářského růstu a otevírá cesta k multipolárnímu světu. To je výsledek 20ti let unilateralismu, které na straně druhé vytvořily nová zklamání, pocit marginalizace Středního východu, stejně jako zde v Rusku.

Tento pocit ponížení je výsledkem křehkosti států v podmínkách globalizace. Státy byly oslabeny, také uvnitř národů bylo znát oslabení a objevily se pochybnosti uvnitř samotných národů. To vytvořilo spirálu nedůvěry. Spirála nedůvěry přešla ve spirálu síly a násilí, a v tomto kontextu si mnozí mysleli, že síla může být snadným způsobem, jak vyřešit problémy, ale tomu tak není, ona jen ještě více oslabuje obecná pravidla do příchodu bodu zlomu.

Jaká jsou rizika dnes? Jsme postaveni před třemi zásadními výzvami a všechny jsou nadnárodní, všechny se stávají globálními výzvami. Za prvé, je to šíření barbarského terorizmu na Blízkém východě. Terorismus roste díky frustraci a strachu lidí na Blízkém východě, zejména sunnitů a šíitů, kteří se navzájem nutí k radikalizaci. Ale terorizmus také roste v samotných státech. Každý stát v regionu má vlastní agendu, své priority, ať to bude Írán, Saúdská Arábie, nebo monarchie kolem Zálivu anebo Ankara. Konec konců teroristé rostou, když se proti nim postupuje silově, pouze prostřednictvím vojenské sily, protože to vede k ještě vážnějším situacím.

Dovolte mi také říci, že tuto válku nelze vyhrát pouze vojenskými prostředky, jak jsme to viděli v Afghánistánu, Iráku a Libyi.

Druhou výzvou je situace v Evropě s Ukrajinou. To je slabý stát, rozdělený stát. S problémem Krymu a situace v Donbasu jsme vstoupili do cyklu nedůvěry a sankcí. A nikdo dnes nemůže navrhnout východisko z této situace, a to navzdory skutečnosti, že v září byla podepsána dohoda o zastavení palby a zdálo se, že to situaci zjednoduší. Nikdo nechce, aby se Ukrajina stala zónou zmrazeného konfliktu.

Třetí výzvou je Írán se smlouvou o nešíření. Dohoda musí být nalezena do 24. listopadu, ale podmínky nejsou ještě potvrzeny, protože to co se nahromadilo za jednacím stolem, to je ten pocit nedůvěry.

Můžeme pokračovat ve výčtu těchto výzev, například je tu Ebola nebo přesídlení osoby. Ale existuje jen jedna šance dostat se z tohoto nahromadění krizí – to je respektování jeden druhého, respektování mezinárodního práva, s přihlédnutím k zájmům všech stran. Je třeba si uvědomovat důstojnost každého člověka, každé země, a musíme pochopit, že to je základ všech pravidel. Říkám to jako zastánce principů De Gaulle, protože důstojnost národů, jejich paměť, jejich identita jsou základem lidské historie. Úcta k pravidlům vyžaduje aktivní, pragmatickou diplomacii s politickou strategii, která dnes absentuje.

Použití vojenské intervence musí být omezeno a mělo by se rozhodovat na základě pevné právní báze se souhlasem a pod kontrolou Organizace spojených národů. V roce 2003 rok, vzpomínám si, jsme vystoupili všichni dohromady: Rusko – prezident Putin, Německo – kancléř Schröder, Francie – prezident Chirac – proto, aby byla posílena OSN a proti riziku jednostranné akce v Iráku.

Použití pravidel diplomacie na Středním východě dnes vede k následujícímu:  je to strategie pro otevřenější vlády. V Iráku například sunnitům by mělo být vyčleněno více křesel ve vládě. V Iráku je nová vláda, ale existuje tam nová administrativa, nová armáda? Je tam nová otevřenost ve společnosti?

Za druhé, strategie odstranění napětí mezi šíity a sunnity, začátek lepších vztahů mezi Saúdskou Arábii a Íránem, mezi sunnity a šíity.

A za třetí, potřebujeme strategii pro nastolení lokálního míru. Samozřejmě, to je skvělé mít globální strategii pro světový mír, ale musíme být pragmatičtější: kdykoli je to možné, jít dopředu s novými návrhy řešení situace, snížení počtu krizí. Potřebujeme řešení pro Střední východ, a to znamená uznání palestinského státu s novou společnou vládou Fatáhu a Hamasu.

Potřebujeme řešení pro Sýrii, pro vytvoření inkluzivní přechodné vlády k tomu, aby se zastavilo krveprolévání. Už 200 tisíc lidí zemřelo.  Je třeba organizovat boj proti hrozbě, kterou představuje ISIL, a vyhnout se destabilizaci Jordánska a Libanonu.

Mír, založený na úctě, znamená pragmatickou kooperaci, a pragmatismus je základ, který musíme sledovat.

Svět potřebuje Rusko. Jak si lze představit řešení situace na Středním východě, nebo dosažení dohody o Íránu bez Ruska? Ale Rusko taktéž potřebuje svět, zejména pro svůj hospodářský rozvoj a svou průmyslovou diverzifikaci.

Jsem svým přesvědčením Evropan, já vím, že Evropa a Rusko sdílejí stejnou cestu a mají společnou budoucnost. Ale nyní se musíme podívat na společné možnosti pro prosperitu, společné projekty pro mládež, kulturu, inovace, rozvíjet infrastrukturu, aby se náš kontinent stal jednotným.

Na Evropu připadá polovina ruského exportu. Potřebujeme hlasy volající po dialogu a výměně. Potřebujeme také, aby zástupci občanské společnosti, intelektuálové, umělci, lídři, podnikatelé mluvili o této vizi společné budoucnosti. Nenalezneme řešení, když snížíme “G8″ nebo uzavřeme příležitosti pro dialog. Zastavení dialogu převádí země k tvrdší opozici vůči sobě, posiluje nacionalismus v zemích, to není řešení.

V tom spočívá zdroj mnoha evropských problémů: potřebujeme novou bezpečnostní architekturu. A musí být důkladně reformována. Je nezbytné rozvíjet nové projekty, zajistit přizpůsobení k moderní realitě, jestliže samozřejmě chceme zvýšit naši efektivitu a spolehlivost.

Především, pravděpodobně, je důležité zajistit respekt a uskutečňovat dialog na paritním základě. Dialog je velmi důležitý. Před pár dny jsem byl v Íránu a v červenci tam bylo dosaženo prozatímní dohody. Nic nemůže být horší, než kdyby jednání skončila bez nějaké dohody. Zhorší to napětí v regionu a povede k větší radikalizaci v Íránu. Přinejmenším je třeba se pokoušet dosáhnout dohody prostřednictvím dialogu a spolupráce.

Dialog je vždy možný. Dialog je možný i v případě Ukrajiny, je nezbytný, ale pouze tehdy, pokud jsme schopni navrhnout nové mechanismy, pokud dokážeme opustit krátkozrakou taktiku v dlouhodobém strategickém plánování politiky.

Jsme konfrontováni s vnitřním problémem, který získal regionální rozměr a už se stává globálním problémem. Jsem toho názoru, že musíme vytvořit kontaktní skupinu  s účastí Ukrajiny, Ruska, Německa, Británie, Francie a Spojených států k tomu, abychom měli politickou páku, finanční podporu a mohli vytvořit diplomatický stimul pro překonání různých dimenzí této krize.

“Minská skupina” výrazně uspěla v tomto směru, ale má omezený potenciál. Přispěla k uzavření příměří, ale potřebujeme nový mechanismus s cílem vypracovat nové způsoby řešení tohoto problému a převzít odpovědnost za budoucnost Ukrajiny.

Je třeba zvážit tři otázky: otázky bezpečnosti, ekonomické otázky a ústavní otázky, samozřejmě, pokud máme zájem o dlouhodobé řešení. V rámci EU Francie, Německo, Polsko (země “Weimarského trojúhelníku”) nesou zvláštní odpovědnost. Diplomacie vedená prostřednictvím tradičních kanálů, někdy, jako například v případě dohody ze dne 21. února, nebo v případě “normandského formátu“, je nedostatečná. Bylo dosaženo pokroku, ale to nestačí. Nemůžeme být spokojeni s obvyklými diplomatickými mechanismy, které se realizují čas od času. Potřebujeme mechanismus, který by pracoval na průběžné bázi, potřebujeme stálou skupinu, která by byla ještě silnější než OBSE.

Ukrajina byla oslabena v důsledku korupce a neefektivního řízení. Nic se nezměnilo. Je třeba převzít iniciativu a dostat se z tohoto začarovaného kruhu. Volby, které se budou konat v neděli na  Ukrajině, umožní efektivnější vládnutí na Ukrajině, šanci na posílení řízení v zemi, a to je v zájmu nejen lidu této země, ale také všech zemí.

Vážené dámy a pánové! Mohu prohlásit, že svět ponížení, svět, v němž žijeme, je hra, která je prohranou pro každého z nás. V žádné krizi světového rozsahu nebude vítěz. Dojde jen k radikalizaci všech stran pod tlakem “přehřátého” veřejného mínění.

Mohu říci, a je to moje hlavní dnešní poselství, že vážný dialog je možný, dialog, založený na úctě k rozdílům a na principech nezávislosti a rovnosti všech států. Tato naděje je výsledkem a dědictvím vztahu mezi Francií a Ruskem, dědictvím společného boje pluku “Normandie – Něman”. To je dědictví vzájemných vztahů, které se prohloubily poté, co De Gaulle navštívil Moskvu v roce 1966.

A to všechno se musí udělat v duchu míru, který je třeba schválit dnes. To vyžaduje možnost volby, potřebu nových rizik, nová řešení, a tato rizika bereme dnes na sebe. Vše je možné v mezinárodních vztazích, víme to z vlastní zkušenosti. Francie a Německo se střetávaly v průběhu mnoha  staletí, avšak když se objevila politická vůle, podpora lidí, byli jsme schopni překonat konflikt prostřednictvím dlouhodobějšího usmíření.

Děkuju Vám.

S. Milne: Děkuji vám, pane Dominique de Villepine.

Nyní má slovo pan Wolfgang Schüssel, který právě teď přednese své prohlášení.

W. Schüssel (podle překladu): Děkuji vám, vážený moderátore.

Prezidente Putine! Dominique de Villepine!

Děkuji vám, že jste mě dnes pozvali. A chtěl bych poukázat na to, že Valdajský klub připravil

za účasti profesora Fjodora Lukjanova a Ivana Krasteva výborný dokument, tento dokument je připraven pro diskuse, které se konaly včera a během všech těchto dnů.

Připojuji se k tomu, co řekl prezident Putin: za prvé, musí to být otevřený a upřímný rozhovor za účasti partnerů, intelektuálů, aktivních politiků a politiků ve výslužbě. Je důležité, aby všichni mluvili otevřeně a upřímně.

Za druhé, prezident Putin jasně řekl: “Rusko se nechce vracet k imperializmu, do minulosti.”

Za třetí, Rusko má zájem na dialogu, na posilování multilaterálních institucí a mnohostranných pravidel, je to velmi důležité. Právě proto je třeba najít správnou odpověď na rovnici “absence pravidel nebo nová pravidla“. S nedostatkem pravidel jsme se setkávali v minulosti, před několika sty lety, ve středověku a tak dále. Před tisící lety umíralo na dvě stě lidí z tisíce lidskou rukou. Toto číslo je dnes mnohem menší – jeden člověk z tisíce.

Dnes se potýkáme s enormními problémy, s regionálními konflikty, s válkami – 500 válek v posledních deseti letech. Přesto je to mnohem více řízený a klidný život, než stovky let před tím. Proto tedy, pojďme se držet pravidel.

Nicméně dříve, než budeme vyžadovat vznik nových pravidel, musíme posílit existující pravidla. Dominique de Villepin, stejně jako prezident Putin již řekl, že stávající pravidla, například v Evropě, to je Helsinský akt, podepsaný v 75. roce. Dokument byl podepsán všemi účastníky a  pak se k němu připojili zástupci těch zemí, kteří vytvořili své vlastní nezávislé státy po 75. roce.

Principy jsou zjevné. Každý účastnický stát musí respektovat práva, spojená se suverenitou státu. Hranice lze změnit, ale pouze v souladu s pravidly mezinárodního práva, pokojně a na základě dosažené dohody, tedy na základě mírových rozhovorů. To je klíčový princip – všechno je možné, ale vše se musí odehrát v míru a cestou jednání. Samozřejmě, princip nevměšování do svrchovaných práv je zakotven v Helsinském aktu, mimo jiné.

Co se týče ukrajinské krize, toho, co se stalo na Krymu, pak v Doněcku, Luhansku – poprvé od konce druhé světové války byly změněny hranice bez jakéhokoliv souhlasu. Správně jste řekl, například, o tom, co se stalo v Kosovu, a stejné argumenty se používají i nyní. Existují pravidla, je důležité posílit multilaterální instituce, dodržovat své závazky, a pak všechno může být možné, jestliže existuje důvěra.

Jistě svět je dnes složitější a pestřejší. Dnes nemáme jakýsi unipolární svět, není jedna vedoucí mocnost. Dokonce i kdyby si Američané mysleli, že mohou řídit svět, je to nemožné. Nemohou zajistit urovnání jednoho nebo dvou konfliktů ve stejné době, to je nemožné! Vzájemná závislost v politických, ekonomických problémech je klíčovým principem. Nemůžete ovládat svět z jednoho bodu.

Vstupujeme do éry multipólového světa, vzájemně závislého světa, kde všichni jsou na jedné lodi a všichni se setkávají s výsledky toho, co se děje kdekoliv na světě. Velké země by měly pochopit, že co se děje v jedné zemi, zapříčiňuje následky v jiných zemích. Wolfgang Ischinger, mnozí ho znají, nyní pořádal konferenci o bezpečnosti v Indii. V Indii pozorně sledují, co se tu děje.

Podívejte se, v Evropě se vytvořila síť regulačních orgánů, kontaktů. Není to jako v Asii, v Asii je všechno zcela jinak, tam je situace mnohem složitější. To, co se děje například zde, je důležité pro ostatní části světa, takže boj o nezávislost, suverenitu, za rozdělení probíhá nejen zde, ale i v Súdánu, Palestině, kurdská otázka na Středním východě. Asie, Čína, Tibet, Hongkong – podívejte se, co se tam děje. Kavkazská otázka, balkánská otázka, dokonce i ve středu Evropy – Skotsko, Flandry, Baskové, Katalánsko, Jižní Tyrolsko – tento problém je velmi aktuální pro celý svět, proto je důležité pokusit se přijít na způsoby, jak tyto problémy řešit.

Mechanizmy máme. Například, u nás v Rakousku existuje otázka Jižního Tyrolska, která vždy byla součástí Rakouska, ale v 60.-70. letech zazněly teroristické útoky. Itálie nás blokovala při vstupu do EU,  tehdy do Evropského společenství, v důsledku toho. Tyto problémy byly vyřešeny. Mechanizmy jsou, a potřebujeme platformu pro výměnu názorů na tyto mechanizmy, poskytovat tyto mechanizmy těm, kdo si přeje získat potřebné informace. To je to, co musíme udělat společně.

Už jsem se zmínil, že dnešní svět je mnohem složitější než předtím. Nemám připravený projev, jen řekni několik tezí pro další diskusi. Tedy, co mají Rusko a Evropa dělat společně? Jsme nejsilnějšími hráči na evropském kontinentu, to nepochybně. Máme zvláštní odpovědnost za mír, stabilitu a prosperitu. Musíme spolupracovat, musíme pracovat společně a sdílet  zodpovědnost.

Dominique de Villepin a prezident Putin  se již dotkli otázky Ukrajiny. Já jsem optimista. Pesimistům se hůř žije. A ve skutečnosti život pesimisty nepřekypuje radostí. Ale nejdůležitější je, že optimisté vždy doufají, že svět se změní k lepšímu. Doufám, pane prezidente, chtěl bych Vám sdělit, že musíme rozpracovat určitý proces,  etapový proces, postup, jak se dostat z této slepé uličky nedůvěry, jak jste oba řekli. Prvním krokem je to, co se stane v neděli. Já jsem optimista, jsem si jistý, že umírnění lidé se dostanou k moci na Ukrajině. Příští středu, doufám, že bude dosaženo dohody o energetickém balíčku mezi Ruskem a Ukrajinou za účasti zprostředkovatele – Evropské komise. A zde bude záruky Evropské unie, to je velmi důležitá otázka. Zima je obtížné období a to nejen pro Evropu, pro země EU, ale i pro Ukrajinu, pro Donbas a pro všechny tyto regiony. Takže existuje potřeba přijít k této dohodě.

Konečně, volby na místní úrovni. Tento princip je začleněn do minských dohod. Bylo to zaznamenáno v minských dohodách podepsaných taktéž zástupci Doněcku, například. Místní volby se musí konat podle ukrajinských právních předpisů. Bylo by velmi nehezké, pokud by proběhly o týden později, než parlamentní volby. Myslím, že každý by měl být připraven na tento proces, uskutečnit je v prosinci, nebo jindy, aby byli zástupci, kteří by mohli jednat s vládou v Kyjevě a s mezinárodním společenstvím. Budou muset urovnat velké množství složitých otázek: dopravy uhlí, jak obnovit zničenou ekonomiku, infrastrukturu, finanční systém, jak převádět peníze z jednoho města do druhého. Čili, jsou zapotřebí legitimní hlasy zastupující Donbas, které by pracovaly s orgány v Kyjevě. To je velmi důležité – místní volby v souladu s tím co se dohodlo v Minsku.

A konečně, příměří. Stále jde o velmi křehké příměří. Každý den 10 -12 lidí umírá, to je velmi špatně. Musíme použít náš veškerý vliv, vy to můžete udělat, také  EU může to udělat, aby se ukončily srážky. Je třeba pochopit, že nikdo nebude schopen vyřešit situaci válčením. Bude-li se používat válečná cesta, prohrají všichni. Hraniční kontroly, všechny tyto otázky se musí urovnat určitě také za účasti zástupců OBSE. Je třeba vyvinout postup, který by nás vedl k lepšímu pochopení.

A poté také otázka sankcí musí být projednána. Sankce jsou vždy známkou slabosti, je to důkaz, že diplomatické prostředky selhaly. Ať už hospodářské, politické sankce, vojenské akce – to vše je znakem neúspěchu. Je důležité zbavil se toho, ale nejprve je důležité přijít k lepšímu porozumění a důvěře.

Christopher Clark ve své knize “Náměsíčníci” napsal, že nikdo nechtěl válku. Nikdo nebyl připraven na [první světovou] válku a pár dní před válkou všichni říkali, že situace je stabilní jako nikdy předtím. Nicméně stačila jedna jiskra a válka vypukla. To se stalo v minulosti a to se děje dnes. Dnes je situace složitá, já nepodceňuji vnitřní problémy, ale říkám, že bychom se měli soustředit na to, aby se problémy nevytvářely, ale řešily.

Christopher Clark přesně řekl, že se mezi Ruskem a Evropou vytvořila efektivní síť součinnosti ekonomiky, politiky, kultury. I když tato interakce není vždy snadná, ale síť existuje. V Asii, například, nebo na Středním východě neexistuje žádný mechanizmus nebo platforma,  jako, například OBSE, není žádná regionální platforma. Proto je nutné posilovat existující pravidla,  je třeba upevňovat pravidla, pracovat podle nich, a bylo by dobré vytvořit nová pravidla pro nové krize.

Máme před sebou nyní novou hrozbu. Nestátní hráči, vystupující proti státům, podrývající je. To je nová výzva, zcela nová. Co máme za mechanizmy? Teroristé jsou vždy teroristy, ale tihle teroristé jsou noví teroristé. A navíc kybernetické hrozby, takové globální výzvy, jako  jsou problémy v oblasti ochrany zdraví, otázky klimatických změn, finanční krize z roku 2008 a situace v následujících letech. Existuje potřeba nových pravidel, která by mohla odpovědět na nové výzvy.

Mám pro vás otázku, pane prezidente. Mimochodem, v roce 1815 se konal Vídeňský kongres, po němž následovalo 50 let míru v Evropě. Helsinkám je nyní 40 let. Nebylo by vhodné vytvořit jakýsi svého druhu „helsinský mechanizmus”, který by nám pomohl reagovat na nové výzvy, řekněme ve Vídni? Jen otázka k zamyšlení.

Děkuji Vám za Vaši pozornost.

S. Milne: Děkuji vám, pane Wolfgangu Schüsseli.

Zajímalo by mě, pane prezidente, zda nechcete hned odpovědět na otázku, bude-li „helsinský mechanizmus” následujícím krokem, který by pomohl řešit problémy, o nichž právě hovořil pan Schüssel?

V. Putin: Především chci říci, že obecně souhlasím s tím, o čem Wolfgang právě mluvil, i s Dominiquem. Mohu se podepsat pod vše, co bylo řečeno.

Některé věci bych chtěl vyjasnit.

Zdá se mi, že Dominique označil ukrajinskou krizi za příčinu zhoršení mezinárodních vztahů. Přirozeně tato krize je takovou příčinou, ale není to prvotní příčina. Samotná krize na Ukrajině je odvozenina porušení rovnováhy v mezinárodních vztazích.

Proč se to děje, už  jsem řekl ve svém projevu, kolegové se již zde o tom zmínili. Můžu to rozvést, pokud budete chtít. Ale je to především, samozřejmě, odvozenina porušení rovnováhy v mezinárodních vztazích.

Co se týče některých věcí, o kterých hovořil Wolfgang, ještě si o tom promluvíme: o volbách, je-li to nezbytné,  taktéž o energetice, o dodávkách energetických zdrojů na Ukrajinu a do Evropy také.

Ale chtěl bych zareagovat na to, že Wolfgang je optimista a kde tam jsou pesimisté. Už jsem uváděl náš starý, vousatý a trochu drsnější vtip, ale rád bych ho opakoval znovu. Máme takovou anekdotu. Pesimista a optimista: pesimista vypije koňak, zamračí se a říká: smrdí jako štěnice. Optimista úloví štěnici na zdi, rozmačká ji, přičichne a povídá: voní jako koňák.

Nerad bych, nebo jak se říká, raději budu pesimista, který pije koňak, než optimista, který čichá ke štěnici.

I když, samozřejmě,  optimisté jakoby mají ze života více zábavy, ale přesto, pravděpodobně, naším společným úkolem je – aniž bychom zneužívali alkohol – žít na nějaké slušné úrovni. Za tímto účelem je nezbytné předcházet krizím, společně bojovat s problémy a hrozbami a vytvářet takové podmínky interakce na mezinárodní scéně, které by nám pomáhaly řešit tyto úkoly.

Já pak budu připraven reagovat na některé jiné věci, které zde zazněly.

Děkuju.

S. Milne: Děkuji.

Teď přejdeme k otázkám publika, ale chtěl bych vám položit otázku nejprve sám, jestli dovolíte.

Pane prezidente, měli jsme rozhovor o optimismu, pesimismu, a prezident nastínil své preference z hlediska celosvětových pravidel v nové éře globálního vládnutí. To je velmi lákavá představa, ale ve světle nedávných událostí je těžké nahlížet optimisticky na to, co se bude dít v krátkodobém horizontu. Všichni mluvíme o porušování světového řádu, pan Putin hovořil o tom, že se množí a pokračují mnohovrstvové konflikty.

Dvě otázky v jedné, kterou bych rád položil.

Za prvé, pane prezidente, jste toho názoru, že akce Ruska na Ukrajině a na Krymu v posledních měsících jsou reakcí na to, že jsou zbořena pravidla a že je to příklad státního řízení bez pravidel? A druhá otázka spočívá v tom, že toto globální ničení pravidel – zda se jedná, z ruského hlediska, o signál  pro změnu ruského postoje? V posledních dnech se zde hovořilo o tom, že Rusko nemůže být lídrem ve stávajícím globálním zřízení, ale ve skutečnosti projevuje vůdčí schopnosti. Jaká je vaše odpověď na tuto otázku?

V. Putin: Chtěl bych vás požádat, abyste ještě jednou zformuloval druhou část vaší otázky. Druhá otázka, o čem je?

S. Milne: Bylo zde řečeno, že Rusko nemůže aspirovat na vedoucí pozice na světě, vzhledem k okolnostem, které nastaly po rozpadu Sovětského svazu, ale může ovlivnit, kdo bude lídrem. Je možná změna postoje Ruska, změna orientace, jak jste již uvedl, ve vztahu ke Střednímu východu a v záležitostech týkajících se íránského jaderného programu?

V. Putin: Rusko svoji orientaci neměnilo nikdy. Jsme země s tradiční orientací, je to orientace na spolupráci, na hledání společných řešení. To za prvé.

Za druhé. Nenárokujeme si žádné globální vůdcovství. Teze o tom, že Rusko si nárokuje nějaký druh exkluzivity je zcela nepravdivá, já jsem o tom ve svém projevu řekl. Nepožadujeme žádné zvláštní místo pod sluncem, prostě vycházíme z toho, že všichni členové mezinárodní komunikace by měli respektovat zájmy jeden druhého. Jsme připraveni respektovat zájmy našich partnerů, ale očekáváme, že stejný respekt bude projevován vůči našim zájmům.

Svůj postoj k situaci na Středním východě, k íránskému jadernému programu, ohledně urovnání severokorejské krize, k boji proti terorizmu, trestné činnosti obecně, obchodu s drogami jsme neměnili. Neměnili jsme žádné priority, dokonce i pod vlivem nepřátelských akcí ze strany našich západních partnerů, inspirovaných v tomto případě, to je zřejmé, víme to všichni, Spojenými státy. Dokonce pod sankcemi jsme nic nezměnili.

Ale i v tomto případě, vždyť všechno má své meze. Vycházím z toho, že pokud pod vlivem vnějších okolností budeme muset udělat nějaké změny, pak je to možné, ale dosud takové extrémní situace nevznikají a my se nechystáme nic měnit. To je první věc.

Druhá, co se vztahuje k našemu chování na Krymu. Už jsem o tom mluvil mnohokrát, pokud je třeba, pro toto publikum to mohu zopakovat, opakovat ještě jednou. Je to článek 1., část 2. Charty Organizace spojených národů  – právo národů na sebeurčení. Vše je tam popsáno a ne jen jako právo na sebeurčení,  ale jako cíl Organizace spojených národů. Podívejte se pozorně na článek, podívejte se, co je tam napsáno.

Já tomu nerozumím, proč lidé žijící na Krymu nemají na to nárok, stejně jako lidé žijící v, řekněme, Kosovu. Zde toto také zaznělo. Proč v jednom případě bílá je bílá, a v druhém stejná bílá je prohlášena za černou? Nesmysl a my s tím nikdy souhlasit nebudeme. To je první.

Druhé, a to je nesmírně důležitá věc, nikdo o tom nehovoří, já chci na to upozornit. Co se stalo na Krymu? Za prvé, v Kyjevě se stal státní převrat. Ať si někdo říká, co chce, ale podle mého názoru, to je zřejmé věc – došlo k ozbrojenému uchvácení moci.

Lidé v mnoha regionech země byli rádi, že k tomu došlo, aniž by si uvědomovali, co to způsobí, a v některých regionech dostali strach, že se k moci dostali lidé s extrémními názory, nacionalisté, lidé pravicového smýšlení, včetně neonacistů. Měli strach o svou budoucnost, své rodiny a proto začali jistým způsobem reagovat. Na Krymu lidé uskutečnili referendum.

Víte, na co chci zaměřit pozornost? Chci, abyste na to zaostřili svou pozornost. Vždyť jsme my v Rusku jen tak neuvedli, že se tam konalo referendum. Rozhodnutí uspořádat referendum přijal naprosto legitimní zastupitelský orgán moci  Krymu – Krymský parlament, zvolený, mimochodem, podle ukrajinské legislativy před několika lety, tedy před všemi těmi obtížnými událostmi. Právě tento legitimní orgán oznámil konání referenda a pak na základě tohoto referenda, stejně jako v Kosovu, přijal deklaraci o nezávislosti a požádal Ruskou federaci, aby se Krym stal součástí ruského státu.

Víte, ať si kdokoli říká  co chce a ať se pokouší cokoliv vyhrabat, je to velmi obtížné udělat, majíce na paměti také to, jak zněla formulace rozhodnutí soudu OSN, který jasně prohlásil, že souhlas nejvyšších orgánů té či jiné země –  vůči kosovskému precedentu – k řešení otázky sebeurčení není nutný.

Víte, vždy mne v tomto případě potěší, vzpomínám na to celou dobu, tedy co říkali v této souvislosti staří Římané. Pamatujete nádherné rčení: Co je dovoleno Jupiterovi, není dovoleno býkovi. My nemůžeme přijmout takové znění. Možná, že býkovi to není dovoleno, ale chci vám říct, že medvěd nikoho o povolení žádat nebude. U nás je medvěd považován za vládce tajgy a nehodlá se, to vím přesně, stěhovat někam do jiných klimatických zón, necítí se tam komfortně. Ale svoji tajgu nikomu nedá. Myslím, že to by mělo být pochopeno.

V čem tkví problém současného uspořádání světa? Pojďme si to říci na rovinu, jsme tady všichni odborníci. My pořád mluvíme a mluvíme, podobáme se diplomatům. K čemu došlo ve světě? Existoval bipolární systém.  Sovětský svaz se rozpadl, ta mohutná síla v podobě Sovětského svazu přestala existovat.

Všechna pravidla mezinárodního života po 2.světové válce byla psána pro bipolární svět. Ano, Sovětský svaz byl nazýván Horní Voltou s raketami. Možná, ale raket bylo, kolik chceš. A byli takoví výrazní političtí činitelé, jako byl Nikita Chruščov, který v OSN bouchal botou o řečnický pult. A všichni na světě, především ve Spojených státech, v NATO, si mysleli: ať si trhne nohou, ten Nikita, ale na druhou stranu, když se začneme pošťuchovat, raket mají hodně – raději se k nim budeme chovat s úctou.

Sovětský svaz přestal existovat, vznikla jiná situace a jiná pokušení – s Ruskem není nutno počítat, Rusko je velmi závislé, prožilo transformaci během rozpadu Sovětského svazu, budeme si dělat, co se nám zachce, nebudeme se držet vůbec žádných pravidel.

A vždyť přesně to se ve skutečnosti děje. Dominik zde zmiňoval Irák, Libyi, Afghánistán a před tím to byla Jugoslávie. To všechno se snad odehrálo v rámci mezinárodního práva? Co nám to vykládáte za pohádky?

Znamená to, že někdo nemusí brát ohledy vůbec na nic, a my hájit své bytostné zájmy ruskojazyčného a ruského obyvatelstva na Krymu nesmíme? To se nestane.

A já chci, aby toto nakonec pochopili všichni. Je třeba se zbavit tohoto pokušení a pokusů přizpůsobovat si svět k obrazu svému. Je nutno vybudovat systém rovnováhy zájmů a vztahů, který ve světě už dávno existuje, jen je třeba se k tomu chovat s respektem.

Ano, už jsme řekl, že velmi dobře chápeme, že svět se změnil, a jsme připraveni tomu naslouchat a v souvislosti s tím poopravit tento systém, ale úplné ignorování našich zájmů připustit nemůžeme a nikdy nepřipustíme.

Činí si Rusko nárok na jakousi vedoucí roli? Jako supervelmoc – ne, pro nás je to pouze přítěží, k čemu nám to je? Už jsem mluvil o tajze: tajga je obrovská, my potřebujeme jen osvojovat své území a čas, potřebujeme mnoho sil a mnoho zdrojů.

Nepotřebujeme se nikam cpát, nepotřebujeme ničemu velet, ale ani vy se necpěte k nám a nedělejte ze sebe ty, kteří rozhodují o osudech celého lidstva. To je vše. A pokud je v něčem a pokud bude v něčem možná vedoucí role Ruska, pak je to v oblasti ochrany norem mezinárodního práva.

S. Milne: Děkuji.

Otázka (v ruštině): Mírový proces mezi Palestinci a Izraelci naprosto selhal. USA nikdy nedovolily čtyřce, aby pracovala. Zároveň rozšiřování izraelských osad, nezákonných osad na okupovaných územích likviduje možnost vytvoření palestinského státu. Právě jsme byli svědky velice tvrdého útoku na pásmo Gazy. Jak se Rusko dívá na tak napjatou situaci na Blízkém východě? Jak hodnotíte to, co se děje v Sýrii?

(podle překladu) A ještě jedna poznámka pro pana de Villepina. Mluvil jste o ponížení. Co může být více ponižující než okupace, s níž se Palestina potýká během všech těchto let?

V. Putin: Pokud jde o Palestinu a izraelský konflikt. Mně se tady lehko mluví, protože, za prvé musím říci a myslím si, že to všichni vidí, během posledního desetiletí došlo k silné transformaci našich vztahů s Izraelem s přihlédnutím k tomu, že v Izraeli žije obrovské množství občanů bývalého Sovětského svazu. Osud těchto lidí nám není lhostejný. Zároveň máme tradiční vztahy také s arabským světem, především s Palestinou. Navíc, Sovětský svaz a Rusko, které je právním nástupcem bývalého Sovětského svazu, dávno uznalo státnost Palestiny. A v tomto vztahu se z naší strany nic nemění.

A nakonec, pokud jde o záležitosti osidlování. Náš postoj je solidární s hlavními aktéry mezinárodního dění. Domníváme se, že je to chyba. Říkal jsem to i našim izraelským partnerům. Myslím, že je to překážka v normalizaci vztahů a velice doufám v to, že bude ukončena tato praxe samotná a celý proces mírového řešení se vrátí ke svému právnímu a smluvnímu základu.

Vycházíme z toho, že konflikt na Blízkém východě je jednou z prvotních příčin celé destabilizace nejen tohoto regionu, ale také ve světě. Samozřejmě, že ponižování kteréhokoli národa, který žije v této oblasti, a obecně kdekoli na světě, je zdrojem nebezpečí, zdrojem destabilizace, což má být odstraněno. Samozřejmě, že k tomu mají být použita taková opatření a prostředky, které by byly přijatelné pro všechny účastníky tohoto procesu a pro všechny lidi, kteří v dané oblasti žijí.

Proces je mimořádně složitý, avšak Rusko je připraveno vložit do urovnání veškeré své možnosti, včetně přátelských vztahů s účastníky tohoto konfliktu.

M. Pogrebenskij: Vladimire Vladimiroviči, přijel jsem z Ukrajiny, která prožívá tragické časy poprvé za 70 let. Má otázka se týká možnosti urovnání. V této souvislosti bych chtěl připomenout dějiny. Řekl jste několik slov o tom, že byla taková chvíle, kdy byl posuzován třístranný formát: Rusko – Ukrajina – Evropa. Evropa ho tehdy nepřijala a poté došlo k celé řadě tragických událostí, mimo jiné ke ztrátě Krymu, zahynuly tisíce lidí a tak dále.

Není to tak dlouho, co se Evropa spolu s Ukrajinou a Ruskem dohodly na tom, že takový formát je přece jen možný, ba co více, bylo přijato příslušné rozhodnutí. V té chvíli se objevila naděje, že se Rusko dokáže s Evropou a Ukrajinou dohodnout a může se stát takovým recipientem obnovení míru na Ukrajině. Co se stalo potom? K čemu došlo mezi Ruskem a Bruselem, Moskvou a Berlínem, že se dnes situace vypadá jako naprosto nepříčetná? Není jasné, čím to všechno může skončit. Jak se na to díváte, co se stalo, co je s Evropou?

V. Putin: Víte, stalo se to, co lze charakterizovat tak, že se nic nestalo. Byly dohody, ale tyto dohody nejsou oběma stranami dodržovány v plném rozsahu. Ale je možné, že ani není možno dodržovat tyto dohody v plném rozsahu z obou stran.

Například vojenské jednotky Ukrajiny měly opustit určitá místa, v nichž byly dislokovány před těmi dohodami, dosaženými v Minsku. Síly domobrany zase měly opustit některé obce, které obsadily před dohodami v Minsku. Ale ani ukrajinská vojska neopouštějí ta místa, která měla opustit, například letiště v Doněcku, ani síly domobrany zcela neopouštějí ty obce, odkud mají odejít. Odvolávají se při tom na to, řeknu to zde otevřeně, že tam mají rodiny a bojí se o jejich bezpečí. Žijí tam jejich blízcí příbuzní, děti, manželky a tak dále. To je vážný humanitární faktor. Jsme připraveni udělit všechno pro to, aby všechny dohody, jichž bylo dosaženo v Minsku, byly splněny. Chci využít Vaši otázku k tomu, abych zdůraznil postoj Ruska: my jsme pro úplné splnění minských dohod na obou stranách.

Ale v čem je problém? Podle mého názoru problém spočívá v tom, že nevidíme u našich partnerů v Kyjevě, především u vlády, snahu řešit problém vzájemných vztahů s jihovýchodem země prostřednictvím mírového politického procesu, prostřednictvím jednání. Vždy vidíme v různé formě totéž: silové potlačení. Začalo to Majdanem, nejdřív se tam pokusili potlačit Janukovyče silou, dosáhli úspěchu, vyvolali na povrch tuto pěnu nacionalismu, pak se to všechno přetransformovalo do jakýchsi nacionalistických praporů. Potom, když se to lidem na jihovýchodě Ukrajiny nelíbilo a začali se pokoušet volit si své mocenské a řídicí orgány, začali je po nocích zatýkat a odvážet do vězení do Kyjeva. Pak, když to lidé uviděli, chopili se zbraní, místo toho, aby se zastavili a nakonec zahájili mírový proces, poslali vojska, tanky, letadla. A mimochodem, světové společenství mlčí, ztichlo, dělá, jako že nic nevidí, jako by vůbec neexistoval pojem „ nepřiměřené použití síly“. Najednou zapomněli. Já si pamatuji, jak všichni vykřikovali, když jsme měli těžkou situaci na Kavkazu. Každý den jsem to poslouchal stále a stále. Teď neexistují taková slova jako „nepřiměřené použití síly“. Přitom jsou používány kazetové bomby, jsou používány taktické zbraně.

Chápete, za těchto podmínek je pro nás v Rusku velice složité pracovat s lidmi na jihovýchodě Ukrajiny tak, aby byli motivováni k úplnému dodržení všech dohod. Celou dobu se odvolávají na to, že kyjevská vláda neplní beze zbytku své závazky.

Ale jiné cesty není. Chci zdůraznit, že my jsme: a) pro úplné dodržení těchto dohod na obou stranách, a b) nejdůležitější a nejhlavnější, co bych chtěl říci a chtěl bych, aby to slyšeli všichni: pokud, nedej bože, opět někdo neodolá pokušení a pokusí se využít sílu pro konečné vyřešení tohoto problému na jihovýchodě Ukrajiny, dostane situaci nenávratně do slepé uličky.

Podle mého názoru ještě existuje šance na dohodu. Wolfgang tady mluvil a já jsem pochopil, o čem mluvil. Mluvil o volbách v nejbližší době, které budou i na Ukrajině, i na jihovýchodě země. Víme to a stále o tom diskutujeme. Tak například dnes hned ráno jsem o tom znovu mluvil s německou kancléřkou. Skutečně, v minských dohodách je uvedeno, že volby na jihovýchodě mají proběhnout koordinovaně s ukrajinskou legislativou – tedy ne podle ukrajinského zákona, nýbrž koordinovaně. Bylo to dokonce speciálně zvoleno, protože nikdo na jihovýchodě nechce, aby volby probíhaly podle ukrajinské legislativy. Proč? Jak to udělat, když každý den střílejí, na obou stranách umírají lidé, a oni budou dělat volby podle ukrajinského zákona? Je konečně třeba ukončit válku, konečně stáhnout vojska, chápete? Od chvíle, kdy k tomuto dojde, bude možno mluvit o jakémsi sblížení postojů, o jakési spolupráci. Dokud se toto nestalo, je velice složité mluvit o tom ostatním.

Byla řeč o datu konání voleb na jihovýchodě, ale málokdo ví, že byla dohoda, že do 3.listopadu se volby mohou uskutečnit na jihovýchodě Ukrajiny. Pak byl na poslední chvíli v příslušném známém zákoně změněno datum. S nikým se neporadili, nekonzultovali to s jihovýchodem. Určili datum voleb na 7. prosince, ale nikdo s nimi o tom nemluvil. A nám hned na jihovýchodě říkají: tak vidíte, zase nás napálili, a tak to bude pořád.

Je samozřejmě možné s tímto polemizovat donekonečna. Nejdůležitější je okamžitě ukončit válku, oddělit válčící strany. Pokud Ukrajina chce zachovat teritoriální celistvost, což si přejeme i my, je nutno pochopit, že není třeba se tam snažit udržet každou vesnici, to nemá smysl. Smysl přece je v tom, aby skončilo nesmyslné krveprolití a byl zahájen dialog. Na základě toho dialogu potom budovat vztahy a obnovovat komunikaci, především v ekonomické oblasti. Po ekonomice pak postupně budou následovat mnohé jiné věci. Zdá se mi, že je třeba dosáhnout především tohoto a pokračovat dále.

P. Dutkevič: Vladimire Vladimiroviči, s Vaším dovolením bych se chtěl na chvilku vrátit ke krymské problematice, jelikož je klíčová jak pro Západ, tak i pro Východ. Chtěl bych Vás poprosit, abyste prostě svými slovy popsal, jak Vy osobně vidíte tyto události, které k tomu vedly, především proč jste se Vy rozhodl pro takové řešení. Bylo to možné udělat jinak? Jak jste to udělal? Jsou tam důležité nuance, týkající se toho, jak to Rusko udělalo uvnitř Krymu. A nakonec, jak si Vy představujete důsledky tohoto rozhodnutí jak pro Rusko, tak pro Ukrajinu a pro Evropu a pro normativní světový řád? Prosím Vás, protože je to důležité, myslím si, že milióny lidí chtějí slyšet vaši osobní rekonstrukci těchto posledních dní, jak jste se dospěl k tomuto rozhodnutí.

V. Putin: Už nevím, kolikrát jsem o tom mluvil, ale řeknu to ještě jednou.

Tak tedy, 21. v Kyjevě byly podepsány známé dokumenty mezi prezidentem Janukovyčem a opozicí. Pod tyto dokumenty připojili své podpisy tři ministři zahraničních věcí evropských zemí jako garantů splnění těchto dohod. Večer mi zavolal prezident Obama, probrali jsme spolu tyto otázky, řekli jsme si, jak budeme napomáhat plnění těchto dohod. Rusko na sebe vzalo určité závazky. Dozvěděl jsme se, že můj americký kolega je připraven vzít na sebe určité závazky. To všechno proběhlo 21. večer. Téhož dne mi také zavolal prezident Janukovyč, řekl, že podepsal, domnívá se, že situace se stabilizovala a že se chystá jet do Charkova na konferenci. Nebudu skrývat, není to tajemství, že jsem vyjádřil určité obavy a řekl jsem: je možno za takovéto situace opustit hlavní město? Odpověděl, že to považuje za možné, jelikož existuje dokument podepsaný společně s opozicí a ministři zahraničních věcí evropských zemí vystupují jako garanti plnění této dohody.

Řeknu vám ještě více. Odpověděl jsem mu, že pochybuji o tom, že všechno půjde tak dobře, ale to je jeho věc. Koneckonců on je prezident, cítí situaci na místě, ví lépe, co dělat. Ale v každém případě se mi zdá, řekl jsem mu, není možno stáhnout pořádkové síly z Kyjeva. Řekl mi: ano, jistě, já to chápu. Odjel a přikázal stáhnout pořádkové síly z Kyjeva. Moc chytré.

Co se stalo v Kyjevě, víme. Příštího dne, nehledě na všechny naše telefonáty, nehledě na podpisy ministrů zahraničních věcí, jakmile Janukovyč opustil Kyjev, došlo k ozbrojenému obsazení budovy jeho kanceláře a sídla vlády. Téhož dne se střílelo na  doprovod generálního prokurátora Ukrajiny, byl zraněn jeden z členů jeho ochranky.

Janukovyč zavolal a řekl, že by se se mnou chtěl setkat, promluvit si, prodiskutovat situaci. Řekl jsem: prosím. Nakonec jsme se dohodli, že se sejdeme v Rostově, protože tam je blíž, nechtěl se pouštět moc daleko, tak mi to řekl. Byl jsem připraven odletět do Rostova. Ale ukázalo se, že Janukovyč už nemůže odjet ani do Rostova. Už vůči jeho osobě byla uplatňována síla, začali na něho mířit samopaly. A tam už jim přestávalo být jasné, co mají dělat. Nebudu skrývat, že jsme mu pomohli dostat se na Krym, kde se pak zdržoval během několika dní. V té době byl Krym  součást Ukrajiny. Jelikož se však události v Kyjevě vyvíjely velice rychle, bouřlivě, my víme jak, ale široká veřejnost to neví. Docházelo tam i k vraždám, lidi byli upalováni zaživa, vnikli do kanceláře Strany regionů, zadrželi a zabili tam techniky, prostě je zaživa upálili ve sklepě. V takových podmínkách se, samozřejmě, už nemělo smysl vracet do Kyjeva. Všichni zapomněli na nějaké dohody s opozicí podepsané ministry zahraničních věcí, na naše telefonáty. Ano, řeknu to otevřeně, poprosil, abychom ho odvezli do Ruska, což jsme udělali. To je vše.

Když lidé na Krymu viděli, jak se vyvíjejí události, téměř hned se chopili zbraní a obrátili se na nás s prosbou, abychom jim pomohli provést ta opatření, která chtěli udělat. Nebudu skrývat, že jsme použili naše ozbrojené síly k blokování ukrajinských vojenských jednotek dislokovaných na Krymu, avšak nikoli pro to, abychom někoho nutili jít k volbám. To přece ani není možné, všichni jste dospělí, tak to chápete. Jak? Se samopalem v zádech, nebo jak je možno přivést lidi k volbám? Tam šli lidé k volbám jako na oslavu, všichni to vědí, a hlasovali, dokonce i krymsko-tatarské obyvatelstvo. Volební účast krymských Tatarů byla nižší, ale hlasů bylo více. Jestliže celkově na Krymu hlasovalo, už přesně nevím, skoro 96 nebo 94 procenta, tak krymští Tataři přišli v menším počtu, ale procentuálně jich tam bylo 97 procent. Proč? Protože ti, kteří nechtěli hlasovat, prostě nepřišli, ale ti, kteří přišli, hlasovali „pro“.

Už jsem mluvil o právní stránce věci.  Krymský parlament se sešel a hlasoval pro referendum. A zde přece také, chápete, kdo může říci, že bylo možno dovléci několik desítek lidí za límec do parlamentu, aby hlasovali? Tak to nebylo, prostě to je nemožné, něco takového. Kdyby lidé nechtěli hlasovat, sedli by na vlak, do auta, do letadla a odletěli by a konec – hledej si je, kde chceš, nikdo by tam nezůstal. Všichni přišli a hlasovali pro referendum. Krymský lid se vyjádřil ve prospěch připojení k Rusku. To je vše. A jaký to bude mít vliv na další vývoj mezinárodních vztahů? Vidíme, jaký to má vliv, ale domníváme se, že pokud upustíme od tak zvané praxe dvojích standardů a uznáme, že všichni lidé mají stejná práva, nemělo by to mít žádný vliv. Je třeba uznat právo těch lidí na sebeurčení.

N. Bakli (podle překladu): Děkuji Vám. Jmenuji se Nil Bakli, noviny Financial Times.

Pane prezidente, objevili se informace, že jeden z Vašich kolegů na mezinárodní scéně říkal, že si nemyslíte, že Ukrajina je reálná země. Vy si myslíte, že Ukrajina je země, která se skládá z částí jiných zemí. Mohl byste potvrdit tento výrok? Myslíte si to? Myslíte si, že Ukrajina má právo na existenci jako suverénní nezávislý stát a je opravdu Ukrajina skutečný stát? Je Novorusku, ten region, o němž jste nedávno mluvil, částí této země? Pokud tomu tak je, proč tedy hromadné sdělovací prostředky, včetně reportérů mých vlastních novin, mluví o tom, že vojáci, kteří nosí ruskou uniformu, jsou nyní přítomni v Novorusku? Chtěl bych využít příležitosti, abych vyjádřil své přesvědčení o hodnověrnosti faktů, která přináší náš reportér, nehledě na to, že byl dnešního dne terčem kritiky ze strany ruských úřadů.

Děkuji Vám.

V. Putin: Za prvé, pokud jde o můj vztah k Ukrajině jako k suverénnímu státu. Nikdy jsem nezpochybňoval tu okolnost, že Ukrajina je moderní, plnohodnotný evropský suverénní stát.

Jiná věc je, že dějiny utváření Ukrajiny v jejích dnešních hranicích byly dosti složitý proces. Copak vy to nevíte? Copak vy nevíte, že v roce 1922 ta část území, které právě vy pojmenováváte… obecně vzato, tato území byla historicky vždycky nazývána Novorusko. Proč? Protože v podstatě to byl jeden region s centrem v Novorossijsku, a proto se jmenoval Novorusko. To je Charkov, Lugansk, Doněck, Nikolajev, Cherson, Oděská oblast. Tato území byla ve 20.letech, v letech 1921-1922 při vytvoření Sovětského svazu, předána Ruskem Ukrajině. Komunisté měli jednoduchou formulaci: pro to, aby se zvýšil procentuální podíl proletariátu na Ukrajině. Zřejmě proto, aby si zajistili více hlasů při různých politických procesech, jelikož rolníci byli považováni za drobnou buržoazii, která byla nepřátelská vůči komunistům. Bylo třeba zvýšit procentuální podíl proletariátu. To za prvé.

Za druhé. Myslím si, druhý důvod spočíval zřejmě v tom, že během Občanské války část nacionalistických sil na Ukrajině se pokusila získat tato území, ale nedokázala to, ale bolševici už svým pomahačům na Ukrajině říkali, že to můžou ukázat ukrajinskému lidu: podívejte se, nacionalisté to nedokázali, a vy jste to získali. Ale v rámci společného státu to nebylo považováno za něco mimořádného, za velkou ztrátu pro Rusko samotné, protože to bylo v rámci společného státu.

V roce 1954 Chruščov, který si rád zabouchal botou v OSN, kdo ví proč rozhodl, že Krym bude předán Ukrajině. Bylo to tehdy uděláno tak, že došlo k porušení dokonce i sovětského zákona. Vysvětlím, v čem to porušení spočívalo. Podle tehdy platných normativních dokumentů podle zákonů Sovětského svazu bylo pro to, aby území jedné svazové republiky bylo možno předat jiné svazové republice, nezbytné rozhodnutí Nejvyššího sovětu jednoho i druhého subjektu, tedy jedné i druhé republiky. Toto nebylo provedeno. Co tedy bylo vlastně provedeno?  Bylo to podpořeno příslušným rozhodnutím prezídia Nejvyššího sovětu RSFSR a Ukrajiny, avšak nikoli parlamentu samotného, pouze prezídia. Bylo to hrubé, zřejmé porušení tehdy platných norem.

V 90.letech po rozpadu Sovětského svazu  Krym dosáhl autonomie a vyhlásil ji. Získal v podstatě velké pravomoci. Bohužel, kyjevská vláda tenkrát šla cestou likvidace těchto autonomních pravomocí a anulovala je tím, že centralizovala veškeré jak politické, tak i ekonomické a finanční procesy. To pokud jde o jihovýchod Ukrajiny.

Nyní pokud jde o západ Ukrajiny. Copak vy nevíte, že po 2.světové válce byla část území připojena podle pravítka k Ukrajině jako výsledek 2.světové války? Část odřízli od Polska, od Maďarska, myslím. Jaké město byl Lvov? Jaké jiné než polské? Copak vy to nevíte? Proč mi kladete takovou otázku? Za to Polsku bylo přidáno území tím, že byli vyhnáni Němci z řady východních regionů. Zeptejte se, tam existují celé spolky takzvaných vyhnanců.

Jestli to bylo dobře nebo špatně, nemůžu dnes nijak hodnotit, ale bylo to tak. V tomto smyslu je těžké s tím nesouhlasit, přece jen je třeba uznat, že Ukrajina je složitě vzniklý státní útvar. Tak se stalo a my vycházíme z historických faktů. To ale vůbec neznamená, že pokud se, dejme tomu, krymský lid v důsledku státního převratu za podpory našich západních partnerů obával o svou budoucnost, dostal strach o sebe a o své děti, využil normu, vycházející z mezinárodního práva, která dává právo na sebeurčení… To neznamená, že nerespektujeme celkově suverenitu ukrajinského státu. Respektujeme a máme v úmyslu respektovat i v budoucnu. Velice doufám – zdá se i, že je to nevyhnutelné – v normalizaci rusko-ukrajinských vztahů a v jejich rozvoj.

Otázka (rusky): Pane prezidente, během jednání tohoto klubu přednesl projev host, zastupující ruskou moc. Mimo jiné řekl: Putin – to je Rusko. Rusko – to je Putin. Mne zajímá, co si myslíte o takovém heslu?

Děkuji.

V. Putin:To známý francouzský král „Slunce“, Ludvík XIV., řekl: Francie – to jsem já.To je ovšem, samozřejmě, naprosto nesprávná teze. To, že pro mne je Rusko celý můj život, to je naprosto očividná skutečnost. Nemohu si sám sebe představit mimo Rusko ani na jedinou sekundu.

Už jsem mluvil o tom, že z archivu vytáhli rodokmeny mých příbuzných: nedaleko od Moskvy, 120 kilometrů, je vesnice, kde bydleli moji příbuzní od XVII. století a chodili po celá ta století do stejného chrámu. A já cítím své sepjetí s ruskou zemí a s ruským lidem. Žít mimo Rusko bych nikdy nedokázal, ale Rusko se, samozřejmě, bez takových jako já obejde, v Rusku je lidí mnoho.

Ale když už jsem se ocitl tam, kde dnes jsem, považuji za svou povinnost udělat všechno pro  jeho rozkvět, rozvoj, pro ochranu jeho zájmů.

T. Trister Gati (podle překladu): Budu mluvit v duchu Valdajského fóra. Doufám, že právě tak pochopíte mou otázku.

Před několika týdny se pan Obama zmínil o třech výzvách: ebola, IGIL a Rusko, Ruská federace, kvůli událostem na Ukrajině.

Ruské vedení bylo velice pobouřeno a rozhořčeno touto formulací. Já Vám musím dnes říci, že jsem od Vás neslyšela o třech výzvách, ale slyšela jsem o jednom světovém problému, který jste nastínil. Tím problémem jsou USA.

Někteří v USA, samozřejmě, uvítají to, co jste řekl, protože to jsou prohlášení patrně nikoli o měkké síle (soft power), možná ani o „studené válce“, nýbrž o jakési „horké válce“ v globálním systému, vytvořeném USA.

Jiní možná budou překvapeni tím, co jste řekl a tónem, který jste použil, jelikož mnozí v USA si nemyslí, že úplné přerušení styků je dobrá myšlenka. A já jsem jedna z nich.

Nemyslím si, že základ zahraniční politiky tvoří to, že nemáme přihlížet k zájmům Ruska, myslím si ale, že zájmy Ameriky musí být taktéž brány v úvahu.

Upřímně řečeno, nepoznávám zemi, již jste popsal ve svých prohlášeních.

Má otázka zní: kdo jsou ti „oni“, jež jste oslovoval ve svém projevu? Je to prezident Obama, je to americká elita, která určuje zahraniční politiku, nebo je to americký lid? A co jste myslel „genetickým kódem USA v poválečném světě“? Říkal jste, že nemůžete pracovat s USA obecně, nebo s nejbližšími spojenci USA?

Ještě jedna otázka. Vidíte nějakou zvláštní úlohu, kterou hrají ostatní země, mám v tomto případě na mysli především  Čínu?

A třetí otázka, ta nejdůležitější. Co očekáváte, jaká by měla být odpověď Američanů na Váš projev?

V. Putin: Za prvé. Neříkal jsem, že USA pro nás představují hrozbu. Prezident Obama, jak jste řekla, považuje za hrozbu Rusko. Já si nemyslím, že USA jsou pro nás hrozbou. Myslím si, že politika vládnoucích kruhů, promiňte mi to klišé, je chybná. Jsem přesvědčen, že tato politika je v rozporu s našimi zájmy, podrývá důvěru ke Spojeným státům a v tomto smyslu v určitém smyslu Spojeným státům škodí, narušuje důvěru k nim jako k jednomu ze světových lídrů jak v oblasti ekonomiky, tak v oblasti politiky.

Je možné samozřejmě o mnohých věcech mlčet. Ale já už jsem o tom mluvil a tady Dominik to také zmiňoval: jednostranné kroky a následné hledání spojenců, vytváření koalice poté, co všechno proběhlo, to přece není způsob, jak se dohodnout, nemám pravdu? To jsou jednostranné činy, které mají v aktuální politice Spojených států své stálé místo a způsobují krize. Už jsem o tom také mluvil.

Prezident Obama zmínil jednu z hrozeb – Islámský stát. Kdo ale pomáhal s ozbrojováním lidí, kteří v Sýrii bojovali proti Asadovi? Kdo vytvářel příznivou politickou informační atmosféru? Kdo motivoval k dodávkám zbraní?

Copak nechápete, kdo tam bojuje? Bojují tam především nájemní žoldáci. Víte, že se tam vyplácejí peníze? A oni bojují tam, kde se platí víc.

Tak se ozbrojili, platí jim určitou částku – dokonce mi bylo řečeno, kolik je to peněz, co dostávají – bojují tam už se zbraněmi. To je konec, ty zbraně teď už nepustí z ruky. Pak se ukáže, že jinde platí o trošičku víc, tak se přesunou tam. Tak takoví lidé obsadili ropná naleziště, dejme tomu v Iráku, v Sýrii, začali těžit ropu, tu ropu od nich někdo kupuje, přepravuje, prodává.

Proč sankce nejsou uvalovány na všechny, kteří to dělají? Copak Spojené státy nevědí, kdo to dělá? Copak to nejsou jejich spojenci, ti, kteří to dělají? Copak oni nemají dost sil na to, aby ovlivnili své spojence, nebo je nechtějí ovlivňovat? Proč tedy bombardují Islámský stát?

Tam začali těžit ropu a lépe platit a část těchto žoldáků se ihned přelila z tak zvané civilizované opozice do Islámského státu, protože tam dostanou více.

Domnívám se, že to je naprosto neprofesionální politika, která nemá oporu v reáliích. Je nutno podpořit civilizovanou demokratickou opozici v Sýrii. Tak ji podpořili – dali jí zbraně. A následujícího dne se polovina žoldáků sebrala a přešla k Islámskému státu. Copak nebylo možné se nad tím zamyslet trochu dřív? Jsme proti takové politice Spojených států.  Myslíme si, že je chybná, škodí všem, mimo jiné i vám.

Pokud jde o přihlížení k našim zájmům, my bychom byli velmi rádi, aby takoví lidé jako Vy stanuli v čele Ministerstva zahraničí. Možná, že v takovém případě by se podařilo nějak změnit situaci. Pokud se tak nestane, chtěl bych Vás velice poprosit, abyste vzkázala našim partnerům – prezidentu Spojených států, ministrovi zahraničních věcí a dalším odpovědným činitelům, že nechceme a nehledáme žádnou konfrontaci.

Vy se domníváte, že je třeba respektovat naše zájmy, a mnohé věci se tak napraví. To ale je třeba provést nikoli slovy, nýbrž činy. Respektovat zájmy jiných, mít respekt – to znamená, že, jak jsem říkal ve svém projevu, není možno využívat své výsadní postavení v ekonomice či někde ve vojenské oblasti a činit nátlak.

V Iráku se bojuje, což je špatně, v Libyi to došlo tak daleko, že byl zabit váš velvyslanec. Udělali jsme to snad my? V Radě bezpečnosti bylo kdysi přijato rozhodnutí ohledně čeho? Ohledně toho, aby se vytvořilo bezletové pásmo. K čemu? K tomu, aby nemohla létat Kaddáfího letadla a bombardovat povstalce. To také, myslím si, nebylo to nejlepší řešení. No dobrá. A co se stalo ve skutečnosti? Začali sami útočit, útočili i na jiná území. Naprosto jasné hrubé porušení rezoluce Rady bezpečnosti OSN, prakticky agrese bez jakékoli rezoluce. To jsme snad udělali my? To jsme přece udělali vy vlastníma rukama. A čím to skončilo? Zavražděním vašeho velvyslance. Kdo za to může? Můžete si za to sami. To je pro USA dobré, že byl zabit velvyslanec? Je to hrozné. Strašná katastrofa.

Ale není třeba hledat viníky, pokud sami děláte chyby. Je naopak potřeba se odpoutat od přání bezbřehé dominance a od velmocenských ambicí. Není třeba otravovat vědomí miliónů lidí tím, že Spojené státy nemohou dělat jinou politiku kromě velmocenské.

Nikdy nezapomeneme na to, jak jsme Spojeným státům pomohli získat nezávislost, nikdy nezapomeneme na naši spolupráci a spojenectví během 1. a 2. světové války. Domnívám se, že podstatné, strategické zájmy amerického lidu a ruského lidu jsou si v mnoha ohledech podobné a je nutno z těchto společných zájmů vycházet.

Fen Shaoley: Vážený pane prezidente!

Moje otázka se týká procesu modernizace Ruska. Již několikrát jste zdůraznil důležitost jedné koncepce – konzervativismu. Já se domnívám, že je to klíčová, velice důležitá koncepce pro modernizaci Ruska.

Velmi dobře víte, že v Evropě, USA, jakož i ve východní Asii existuje stejná koncepce konzervativismu. Můžete mi vysvětlit, v čem je vaše koncepce konzervativismu originální? V čem spočívá její odlišnost od jiných? Bude to dominující koncepce pro modernizaci Ruska, nebo dočasná jen pro určité období?

Velice děkuji.

V. Putin: Za prvé, koncepci konzervativismu jsme nevymysleli my. A ta koncepce konzervativismu, o které mluvím já, se jen málo liší od tradičního chápání tohoto jevu, nebo tohoto stavu věcí.

To vůbec neznamená, že konzervativismus je nějaká sebeizolace a nechuť se rozvíjet. Zdravý konzervativismus předpokládá využívání všeho nejlepšího, nového, perspektivního pro zajištění vzestupného vývoje.

Zároveň dříve, než zrušíme něco, pomocí čeho bylo dosaženo současné úrovně rozvoje, je třeba pochopit, jak fungují nové mechanismy. To je mimořádně důležitá věc. Proto k tomu, aby společnost existovala, je nutno podporovat základní věci, které lidstvo vytvořilo během celých staletí: to je ochrana matek a dětí, péče o vlastní dějiny a k jejich výdobytkům, ochrana našich tradic a tradičních náboženství. Rusko je ze zákona země se čtyřmi tradičními náboženstvími. Je to velmi rozmanitá země.

Proto se budeme opírat o všechno, co nám pomáhá se identifikovat jako mnohonárodnostní národ Ruska, mnohonárodnostní společenství Ruska, ale vůbec nemáme v úmyslu uzavírat se před vším novým a efektivním, co se ve světě objevuje a je faktorem růstu. Budeme to všechno nepochybně využívat.

Proto bych poprosil všechny kolegy, aby nestavěli spekulace na tom, že, pokud mluvíme o konzervativismu,  znamená to, že máme v úmyslu se zakonzervovat. To nemá nic společného s realitou a s našimi plány.

R. Skidelski (podle překladu): Pane prezidente! S radostí vzpomínám na Vaši návštěvu Londýna. Byl jste čestný host na večeři v době, kdy vztahy mezi našimi zeměmi byly o něco jednodušší, než jsou nyní.

Chtěl bych také nastolit otázku modernizace, podívat se na ni z ekonomického úhlu pohledu. Myslím, že se shodneme, že místo Ruska v budoucnu, jeho místo jako velké mocnosti, v mnohém záleží na rozvoji jeho ekonomiky. Mohu v duchu Vašeho návrhu, abychom mluvili otevřeně, předpokládat, že největším neúspěchem během Vašich tří prezidentských období od roku 2001, či velice omezeným úspěchem v oblasti diverzifikace ruské ekonomiky je to, že Rusko zůstalo silně závislé na cenách ropy, které jsou i nadále velmi proměnlivé a mají tendenci klesat?

Chtěl bych se zeptat, co můžete udělat během Vašeho třetího období pro to, aby se zvýšila diverzifikace, aby vaše podnikatelské kruhy lépe pracovaly, aby se zastavil vývoz ruského kapitálu, ke kterému dochází kvůli nákupu nemovitostí v Londýně, a naopak, aby došlo k motivaci investic uvnitř Ruska? Co můžete udělat pro to, abyste přesvědčil ostatní k investicím do Ruské federace? Jinými slovy, jaké kroky byste chtěl podniknout během Vašeho možná příštího období vládnutí nebo během tohoto období pro  diverzifikaci ekonomiky, aby hrála důležitou roli ve XXI. století?

V. Putin: První, co bych chtěl říci, je to, že v minulém roce jsme byli po Spojených státech a Číně na třetím místě v objemech získaných přímých zahraničních investic na světě.

Pravděpodobně v souvislosti s často zmiňovanými sankcemi, s hrou na různé žebříčky oblíbenosti se možná tato situace změní. Ale všímám si toho, že vývoj pokračuje a není možné ho zastavit. Mimochodem, podle mého, pokud se nemýlím, v minulém roce jsme získali investice za nějaké 93 miliardy dolarů. Přibližně tolik.

Co máme udělat pro to, abychom byli přitažlivější?  A co budeme dělat? Jak budeme reagovat na změny a jak nás ovlivní změny, dejme tomu, cen energetických surovin, které jsou skutečně, máte pravdu, velice proměnlivé.

Za prvé, máme vypracovaný celý program zlepšení podnikatelského ovzduší. Můžu vám sdělit, že jsem včera dostal zprávu od ministra pro ekonomický rozvoj, že jsme udělali další důležitý krok vpřed v hodnocení podmínek pro podnikání. A ve stupnici Doing Business jsme postoupili hned o několik pozic. To je potvrzení toho, že naše úsilí není marné.

Vedeme stálý dialog s našimi podnikatelskými kruhy a vypracovali jsme celý plán společných, zdůrazňuji, společných kroků, spojených s odstraněním byrokracie, s nastolením pořádku v bankovním systému, se zjednodušením investic, s ochranou poctivých investic. Je to celý soubor. A celkově se nám zatím daří tento plán realizovat.

Vypracovali jsme celý systém součinnosti s podnikatelskými kruhy a snažíme se stále získávat zpětnou reakci ohledně toho, jak fungují ta rozhodnutí, která aplikujeme.

Kromě toho jsme samostatně vypracovali systém regionálního rozvoje. To se týká Dálného východu, týká se to východní Sibiře. Soustředíme se hlavně na úlevy pro podnikání v těchto regionech, přičemž máme na mysli práci v rámci projektů, začínajících od nuly, takzvané projekty na zelené louce, přičemž nám jde o usnadnění činnosti regionálních správních orgánů, které podporují tyto projekty, přičemž máme na mysli vytvoření území předstihujícího rozvoje – celý soubor opatření a akcí.

Pokud jde o ceny energetických surovin, ano, vidíme, jak jsou proměnlivé.  Víte, že jsme rozpočet příštího roku vypočítali na základě ceny 96 dolarů za barel. Budeme však v plné míře plnit všechny naše sociální závazky, to je naprosto jasné. Nechystáme se k nějaké prudké změně makroekonomických ukazatelů a makroekonomické politiky. Budeme sledovat naše zlaté a devizové rezervy a kurz národní měny, budeme postupně přecházet na proměnlivý kurz. Nebudeme „čerpat“ naše rezervy beze smyslu, budeme je využívat pro určité vyrovnávání. Samozřejmě, že budeme sledovat úroveň nezaměstnanosti, která je nyní minimální. Budeme, pokud to bude nutné, snižovat neefektivní výdaje.

Ale, opakuji, především se budeme snažit přitáhnout investice, především soukromé investice. Jsem přesvědčen, že práce na ruském trhu bude bezpochyby i nadále zajímavá pro naše tradiční partnery.

Chtěl bych říci, že pozorujeme růst průmyslové výroby i zemědělství během současného období. Jednoduše nepochybuji, že tato tendence bude pokračovat.

I. Krastev (podle překladu): Dobrý den! Jmenuji se Ivan Krastev.

V Bulharsku existuje definice pesimismu a optimismu.  Pesimista je člověk, který si myslí, že situace se ještě nedostala do nejnižšího bodu, ale optimista si myslí, že situace může být ještě mnohem horší. Z tohoto pohledu jsem optimista.

Položím dvě otázky. První otázka. Máte velice tvrdý vztah k lidem, kteří ve všech koutech světa protestují na ulicích. Ale já jsme přesvědčen, že lidé budou i nadále protestovat na ulicích. Během posledních pěti let došlo k velkému počtu protestů v mnoha zemích. V důsledku existujících technologií, v důsledku toho, že lidé nedůvěřují svým elitám, jsou nešťastní. Myslíte si, že můžeme změnit svět bez revoluce? Nemyslíte si, že musíme být v tomto smyslu pružnější?

Druhá otázka se týká Evropy. Mnozí si myslí, že stanovisko Evropy ohledně krize na Ukrajině je možno vysvětlit pouze americkým nátlakem. Domníváte se, že stanovisko Německa může být vysvětleno americkým nátlakem?

V. Putin: Pokud jde o protestní akce. Řekl jste, že mám velice tvrdý vztah ke všem hromadným protestním akcím ve světě. Tak tomu není. Nemám tvrdý vztah k hromadným protestům, mám tvrdý a negativní vztah k porušování zákonů. Hromadné akce, demonstrace jsou naprosto legitimním způsobem vyjádření vlastního názoru a boje za své zájmy. Všechno je ale nutno dělat v rámci zákona. Revoluce je špatná. Revolucí jsme se ve XX. století už přejedli. To, co potřebujeme, je evoluce. Jsem přesvědčen, že budeme moci jít právě takovou cestou.

Pokud jde o sankce, to, jestli jsou vnucené, nebo ne, nejsem to já, kdo to má posoudit. Vy asi lépe víte, jak to všechno bylo. Ale viceprezident Spojených států například před nedávnem řekl, že potřebovali pořádně zatlačit na evropské partnery kvůli tomu, aby použili sankce. Řekl to ale on, nikoli já. Znamená to ale, že přece jen tlačili.

Potřebují Evropané tyto sankce, nebo ne? Myslím, že ne. Vždyť pod tlakem sankcí nikdo nikdy, dokonce ani malé země, nerozhoduje. A taková země, jako je Rusko, rozhodně nebude pod tlakem sankcí dělat nic takového, co by chtěli ti naši partneři, kteří se snaží na Rusko vyvíjet nátlak. To je naprosto kontraproduktivní a nevede to k řešení problémů.

Mají sankce na nás vliv, nebo nemají? Částečně mají. Teď jsem právě kolegovi odpovídal na otázku. Můžu jen dodat, že nehledě na to, za prvních osm měsíců letošního roku činil u nás růst průmyslové výroby 2,5 procenta. V minulém roce za totéž období byl růst průmyslové výroby 1,5 procenta. Růst zemědělské výroby v minulém roce za osm měsíců byl zhruba 2,5, v letošním roce ve stejném období činil 4,9 procent. Sestavujeme náš rozpočet s přebytkem více než 1 trilión rublů. Je pravdou, že zlaté a devizové rezervy se nám trošku ztenčily, jsou teď někde kolem 450 miliard. Souvisí to s tím, že Centrální banka používá tyto prostředky k ovlivňování kursu národní měny. Ale, jak jsem již řekl, všechno bude mít meze a my rezervy bez rozmyslu „pálit“ nebudeme. Je třeba mít na zřeteli, že máme ještě vládní rezervy nějakých 80 miliard – jeden fond, a asi 90 nebo 100 miliard druhý fond.  Takže rezervy v zásadě máme. Na nějaké období k tomu, abychom přežili těžké časy, budeme je používat tak, jak jsme to dělali v roce 2008. Ale pouze z rezerv žít nebudeme. Budeme se snažit generovat pozitivní práci ekonomiky samotné. Už jsme odpovídal na předchozí dotazy a mluvil jsem o tom.

Ale k tomu, aby všechno fungovalo efektivně, nepotřebujeme revoluce. Pojďme mluvit o evoluci.

Mimochodem, ještě k hromadným demonstracím. Tak třeba Occupy Wall Street. Kde je to hnutí? Bylo zlikvidováno až ke kořeni. A nikdo neříká, že se k nim špatně chovají. Tak je zmáčkli v objetí, že tam nestihl nikdo ani pípnout. Není vůbec jasné, kam se všichni poděli. V tomto smyslu pracují dobře, to se musí nechat.

D. Suslov: Dmitrij Suslov, Vysoká škola ekonomická, Valdajský klub.

Vladimire Vladimiroviči, zmínil jste rozvoj Sibiře a Dálného východu, což je mimořádně důležitý směr. Mluvil jste o něm jako o strategickém úkolu na celé XXI. století. Je to pravděpodobně součást ještě širšího zahraničněpolitického úkolu, který jste vyhlásil, je to obrat směrem k Asii a k asijskému a tichooceánskému regionu. Mimochodem, prohlásil jste to prakticky ve stejnou dobu jako prezident Obama, který oznámil přibližně stejnou politiku Spojených států, totéž směřování. A mnozí se začínají obávat, že v podmínkách současného zostření vztahů mezi Ruskem a Západem tento asijský směr ruské zahraniční politiky může ztratit prioritu, může se poněkud zpomalit, což není správné, uvážíme-li makroekonomické tendence světového vývoje.

Ale moje otázka se ani netýká tohoto. Jelikož jednou z hlavních tichooceánských zemí jsou samotné Spojené státy, velká část zemí východní a jihovýchodní Asie jsou spojenci a partneři Spojených států, nevznikají v podmínkách současného zostření rusko-amerických vztahů na naší straně problémy s prováděním politiky zvyšování naší ekonomické a politické přítomnosti v asijsko-tichooceánském regionu a v souvislosti s tím i s vytvářením vnějšího impulsu pro rozvoj Sibiře a Dálného východu?

V. Putin: Myslím, že nevzniknou. A pokud některé země opět pod nátlakem Spojených států a bez přihlédnutí ke svým vlastním národním zájmům budou omezovat spolupráci s Ruskem, potom je to jejich volba.

Ale, víte, já jsem přece ve svém projevu řekl: „Svět se změnil.“ Chápete, o co jde? Není možné zadržet ani technologie, ani investice, pokud je to výhodné, pokud je to zajímavé. Prostě to nejde. Je možno na nějakou dobu něco zbrzdit, ale obecně to přece není způsob rozvoje.

Nehledě na všechno, co se děje, nehledě na všechny sankce, náš obchodní obrat s EU za první pololetí roku 2014 činil něco přes 260 miliard dolarů. Nic se nikam nevytratilo. Může se to vytratit, nebo ne? Asi může, pokud, dejme tomu, úplně přerušíme naše dodávky energetických surovin do zemí Evropské unie. Chceme to? Samozřejmě, že ne. Proč bychom to dělali, když je to řádný klient, který platí.

Je možné si představit, že se to stane z vůle našich partnerů, dejme tomu, v Evropě? Dokážu si to těžko představit. Proč? Protože jaká je alternativa? Blízký východ s krizemi o nic menšími než krize tady a teď možná i ostřejšími, kvůli tomu nešťastnému Islámskému státu a bůhví ještě kvůli čemu, co se tam ještě může stát? Dejme tomu, ropa z břidlice, plyn z břidlice ze Spojených států. Je to možné? Pravděpodobně někde ano. Ale kolik to bude stát? Pokud s tím Evropané budou souhlasit, je to přímá cesta ke snížení vlastní konkurenceschopnosti, protože to bude dražší než náš potrubní plyn nebo ropa z našich ropovodů, nebo přepravovaná „krátkou cestou“ z nalezišť v Rusku. Je lehké ztratit konkurenceschopnost. Už nevím, jakou kolonií by Evropa musela být, aby s tím souhlasila. Myslím, že zvítězí zdravý rozum a nestane se to.

Totéž se týká Asie. Kdo může přinutit velké asijské země, aby na úkor svých zájmů ukončily spolupráci s Ruskem? To jsou iluze. A není třeba tyto iluze krmit. A vůbec, je to škodlivé, od začátku škodlivé stavět svou ekonomiku na takových principech, stejně jako je pro škodlivé nadále v Evropě rozkazovat podle starých metod. Už jsem o tom přece také mluvil. Opravdu se zdá, že někdo velmi chce znovu vytvořit bipolární systém, aby mohl i nadále rozkazovat.

Co se děje v Evropě? Nebudu teď mluvit o nějaké konkrétní zemi, mluvil jsem s jedním ze svých bývalých kolegů z východní Evropy. S hrdostí mi říká: „Včera jsem jmenoval náčelníka generálního štábu.“ Překvapeně říkám: „Ano? Proč je to takový úspěch?“ – „Jak to, proč? My ani ministra obrany, ani náčelníka generálního štábu bez domluvy s velvyslancem USA nejmenujeme už mnoho let.“ Překvapilo mne to velice a říkám: „ No tedy! A to jako proč?“ – „Tak se to vyvinulo. Říká se, když chcete do EU, nejdřív musíte do NATO. A abyste  mohli do NATO, my to máme zavedeno tak. Musí být vojenská disciplína.“ Já se ho ptám: „Poslyš, a za co jste prodali svou suverenitu? Jaký je objem investic do vaší země?“ Nebudu o tom objemu mluvit, protože hned bude jasné, o jakou zemi jde. Minimální objem! Říkám: „Poslyšte, vy jste se zbláznili? Proč jste to udělali?“ – „No, tak to dopadlo.“

Ale tak to nemůže pokračovat věčně. To musí pochopit všichni, včetně našich amerických přátel a partnerů. Není možno věčně držet své partnery v takovém poníženém postavení. To se provalí, vím to, sedím tady už dlouho. Je možno je teď „zkrotit“, přinutit je něco udělat, ale to nemůže trvat věčně, a v Asii tím spíš ne. Chápete, v Asii už vůbec ne. Tam jsou země, které opravdu – a takových zemí ve světě moc není – využívají své suverenity. Velice si jí cení a nikdo jim na ni nesmí sáhnout.

A.Rar: Vladimire Vladimiroviči, otázka týkající se energetiky. Evropa bude v zimě mrznout, jestliže Rusko s Ukrajinou nepodepíšou pro nás důležitou smlouvu?

Mohl byste posluchačům, kteří asi neznají všechny detaily, vysvětlit, v čem je problém při těchto jednáních? Proč se nedaří během posledních dvou nebo tří měsíců, když se stále strany setkávají, dohodnout se s Ukrajinou na ceně?

A doplňující otázka: Na čem budete stavět novou energetickou strategii s Evropskou unií, která teď prudce změnila pravidla a začala liberalizovat svůj trh, mimo jiné bude navrhovat nákup plynu z Ruska za jednotnou cenu. Jak se na to díváte?

V. Putin: Začnu od konce Vaší otázky. Dávno diskutujeme s našimi kolegy z Evropské komise na téma Třetího energetického balíčku, takže to nevzniklo včera. Myslíme si, že je to pro Evropu špatné řešení. Na první pohled je to liberalizace, vytvoření tržních podmínek. Ve skutečnosti se nic takového podle nás neděje, protože v oblasti ropy je i bez toho všechno liberalizováno, obchoduje se na burze a cena se stanovuje na burze. Samozřejmě, že je možné po určitou dobu zčásti cenou manipulovat tím, že se na trh pustí větší objem, zvýší se těžba, což také nemůže trvat věčně, protože se tím poškodí i ropa z břidlice, poškodí se tím i tradiční exportéři „černého zlata“.

Dejme tomu, že v oblasti plynu není nic stabilnějšího než dlouhodobé smlouvy, které jsou pevně vázány na tržní cenu ropy. To je absolutně spravedlivý systém tvorby cen. Co může být liberálnějšího než tržní cena ropy, která je obchodována na burze? Existují příslušné parametry, které hovoří o výhřevnosti plynu, která je srovnávána s výhřevností ropy, a odborníci mohou všechno snadno vypočítat. A co je důležité pro naše evropské spotřebitele, je to, že si mohou být jisti, že bude dodán takový a takový objem naprosto přesně v takovém a takovém termínu, podle takových a takových pravidel určování cen.  To vytváří jistotu v oblasti energetické bezpečnosti Evropy. A nikdy, a to chci zdůraznit, vůbec nikdy Rusko neporušilo své závazky.

V roce 2008 došlo ke krizi v souvislosti s tím, že Ukrajina prakticky blokovala tranzit. Ale to jsme neudělali my. Ať si kdo chce co chce říká, odborníci toto všechno moc dobře vědí.

Co se dělo v roce 2008? Nechtěli s námi podepsat nový kontrakt, ale starý vypršel. A aniž uzavřeli nový kontrakt, začali v zimě z tranzitního exportního plynovodu odebírat určité objemy. Jakmile jsme to začali zaznamenávat (nejdříve jsme to prostě trpěli, prostě jsme je upozorňovali na to, že je to nepřípustné), trpěli jsme to, a pak jsme řekli: „Budeme každý den, každých 24 hodin snižovat objem dodávek o objem nelegálně odebraného (v podstatě ukradeného)“. Za 24 hodin vycucli milión kubíků a my jsme pak o milión kubíků snížili dodávky. A tak den po dni. Všechno nakonec úplně skončilo. Ale ne naší vinou. Nemůžeme přece dodávat zadarmo. Co by to bylo?

A teď: jaké hrozby existují a co se tam děje. Víte, že my jsme v minulém roce pro to, aby Ukrajina mohla zaplatit své dluhy, které vznikly v roce 2013 (počínaje červencem minulého roku přestali platit, k listopadu vzrostly určité nezaplacené platby), aby se situace normalizovala, řekli (musím to teď zopakovat): „Poskytneme úvěr, první suma bude 3 milióny dolarů a v 1. čtvrtletí roku 2014 snížíme cenu tak, že bude pod minimem. Ale tuto cenu budeme držet ve II. čtvrtletí jen v tom případě, pokud Ukrajina, která použije poskytnuté úvěrové prostředky a zaplatí nám všechny dluhy, které vznikly v roce 2013, a bude řádně platit běžné platby v nejnižších cenách, což je 268,5 dolarů za tisíc kubíků“. Výsledkem je, že dluhy za minulý rok neuhradili, běžné platby I. čtvrtletí nezaplatili úplně, a proto Gazprom v naprostém souladu s dohodami přešel ke kontraktní tvorbu cen. Kontrakt byl podepsán, jak si pamatujeme, v roce 2009. Po celá ta léta platil, nebyl zpochybňován ani našimi partnery v Evropě, ani z naší strany, ani našimi ukrajinskými přáteli. Celé ty roky ten kontrakt platil. Byl podepsán vládou Tymošenko. Současní vedoucí činitelé v Kyjevě, včetně ministra energetiky pana Prodana, který byl přítomen při podpisu, to všechno dobře ví. Teď se najednou ukazuje, že ten kontrakt je špatný a má se nahradit jiným. Proč? Zase nechtějí platit.

Poslyšte, já chci ta čísla (všichni je stejně znají) zopakovat. Tak tedy. V minulém roce jsme poskytli úvěr 3 milióny dolarů. V tom roce oficiální zadluženost už činila 5,6 miliard dolarů. Ale my jsme připraveni ji dodatečně přepočítat se slevou 100 dolarů. Tak jako tak vychází zadluženost za minulý a letošní rok ve výši 4,5 miliardy. Tak tedy: kredit ve výši 3 miliardy plus 4,5 miliardy, zadluženost tedy činí 7,5 miliard.

Kromě toho vydal Gazprombank svým klientům na Ukrajině v souvislosti s nákupy plynu 1 miliardu 400 miliónů, soukromé firmě, pro chemický průmysl za nejnižší cenu 268 dolarů. A stejný Gazprombank vydal ještě 1 miliardu 800 miliónů firmě „Naftohaz Ukrajiny“ pro běžné výdaje.

Dluhy nikdo vracet nechce. Vzali jsme na sebe obrovskou odpovědnost. Teď jsme se dohodli prakticky na všem: i na ceně, i o způsobu úhrady. Chci zdůraznit, že v souladu s kontraktem Gazprom v rámci platné dohody přešel na platbu předem, to znamená, že budeme dodávat tolik plynu, kolik nám předem zaplatí. Obvyklé vypořádání vypadá takto: my jsme nejdřív dodali, oni potom za měsíc zaplatili. Ale jelikož neplatí, my to tak už dělat nemůžeme. Řekli jsme, že to je podle kontraktu: nejdřív platba, potom dodávka. Všechny s tím také souhlasili. Naši ukrajinští partneři také souhlasili, Evropané z Evropské komise rovněž přiznali, že je to spravedlivé: je třeba nám zaplatit dluhy a přejít na systém platby předem.

Co nám říkají naši ukrajinští přátelé (MMF a Evropská komise to potvrzují)? Na Ukrajině jsou teď 3,1 miliardy dolarů na úhradu dluhů. Ne celou částku 4,5, nýbrž 3,1. V zásadě jsme se mohli postavit a říci: „Ne, zaplaťte všechno.“ Musel jsem zatlačit na Gazprom, omlouvám se akcionářům, mimo jiné i zahraničním akcionářům, musel jsem poprosit Gazprom, aby netrval na těchto penězích a řekl: „Ať zaplatí aspoň 3,5 a pak se s nimi budete dohadovat a hádat se o ten rozdíl“.

Tak tedy, mají 3,5 a říkají nám: „Buď zaplatíme dluhy, a to ještě ne všechny, jen 3,5, a pak nebudeme moci najet na režim plateb předem. Nebo budeme předplácet objemy, které potřebujeme, ale pak nebudeme moci zaplatit dluhy. A pak prosíme o prodloužení úhrady dluhů do března nebo dubna“. Co to pro nás znamená? Mohu s úplnou jistotou říci: pokud to tak uděláme, tak nám za poslední měsíc určitě nezaplatí. A řeknou: „Konec, srdečně zdravíme“. To se nám už stalo nesčíslněkrát. Proto jsme řekli: „Ne, už to tak dělat nebudeme“.

Co nám navrhla Evropská komise (a to veřejně prohlásil pan Ettinger)? Abychom z úhrady budoucího tranzitu opět úvěrovali naše ukrajinské partnery. Opět úvěr z naší strany. Anebo abychom dávali bez platby předem. To je také v daném případě zbožní úvěr. Řekli jsme našim přátelům i na Ukrajině, i v Evropské komisi: „Víckrát to tak dělat nebudeme“. Celkový objem úvěrových zdrojů, které jsme poskytli Ukrajině, je kolem 11 miliard dolarů. V lednu Ukrajina měla dostat další podporu od MMF – 3 miliardy. A my jsme řekli: „Poslyšte, my víme, že v lednu Ukrajina dostane peníze. Chceme, aby dostali. Pojďme přesunout tento úvěr z ledna na prosinec. A bude to“. Odpověď:  „Ne, to není možné, protože MMF má velice složitou proceduru rozhodování“. Já jsem tehdy řekl: „Dobře. Poskytněte tedy překlenovací úvěr Ukrajině na měsíc, všichni vědí, že v lednu Ukrajina dostane“. Odpověď: „Zatím v Evropské unii, ani v Evropské komisi nemůžeme takto rozhodnout. Je to složitá procedura poskytování úvěrů“. Řekl jsem: „Dobře. Dejte nám tedy garanci prvotřídní evropské banky“. – „To je složitý proces. Zatím ne.“

Víte, my máme v Rusku i na Ukrajině stejnou mentalitu, v Evropě je mentalita trochu jiná. U nás, pokud muž pozve dívku do restaurace, obvykle za ni platí. A u vás je všechno, jak se to říká, podle hamburského účtu – každý má platit sám za sebe. Ale v daném případě je situace jiná. Evropská unie navrhla asociaci s Ukrajinou, vzala tím na sebe určitou odpovědnost. Pomozte Ukrajině, dejte aspoň na měsíc překlenovací úvěr.  Na měsíc.

Bavíme se velice profesionálně, velmi vstřícně s našimi partnery jak na Ukrajině, tak v Evropské komisi. Vzali jsme na sebe obrovskou odpovědnost a riziko, považujeme za absolutně spravedlivé, aby se o tato rizika s námi podělili naši evropští nebo američtí partneři. Proč urážejí Ukrajinu jakýmisi almužnami ve výši 40 miliónů? Na co, to není jasné. Ať dají alespoň 1,5 miliardy, alespoň na měsíc.

Velice počítám s tím, že tento problém se v nejbližší době, příští týden, s konečnou platností vyřeší. Pokud je to tak, pak, samozřejmě, žádné hrozby neexistují, ani existovat nemohou. Pokud se tak nestane, pak, samozřejmě, opět existuje hrozba nelegálního odběru našeho plynu z exportního potrubí. Pak, samozřejmě, může dojít ke krizím. My bychom to opravdu nechtěli. Ale Rusko nikdy nebude příčinou jakékoli krize. My budeme pečlivě, včas a v souladu se všemi smluvními závazky plnit všechny podmínky dodávek.

P. Lavelle (podle překladu): Pane prezidente, velmi rád Vás vidím. Chtěl bych Vám položit otázku jménem hromadných sdělovacích prostředků, protože všechny otázky byly velmi zajímavé. Během několika dnů jsme mluvili na mnohá témata, o kterých jsme se dnes zmiňovali. Já bych však rád pohovořil o image ve světě. Jsem Američan a podle přízvuku je to znát. Je zde mnoho Američanů.

Možná jste v současné době nejdémonizovanější politik na světě. Nyní se objevuje velmi mnoho úrovní neznalostí, nemožnosti hovořit, navazovat potřebné kontakty. Na druhou stranu, podíváme-li se globálně, jste možná jedním z nejpopulárnějších lidí v moderní historii. Dokonce bych dodal, že z pohledu eurozóny, Ameriky, se  na Vás dívají jako na spasitele, jako na člověka, který drží situaci. Co si o tom myslíte?

V. Putin: Víte, chtěl bych být správně chápán, aby, když dělám nějaká historická srovnání, nikdo neříkal, že se k někomu přirovnávám, jinak začnou vše překrucovat.

Kdysi, když se objevil Bismarck na mezinárodní evropské aréně, o něm řekli: „Je to nebezpečný člověk, říká to, co si myslí.“ Já se rovněž stále snažím říkat to, co si myslím, aby rozhovor byl vždy více konkrétní a efektivní. Zaprvé, právě to je možná poutavá věc. Zadruhé, to ještě mnohým imponuje, protože zdaleka ne všichni si to mohou dovolit. Rusko však může.

N. Zlobin: Nastala doba spravedlnosti. Nikolaj Zlobin, Centrum globálních zájmů, Washington.

V. Putin: Příjmení máte nějaké nedobré.

N. Zlobin: Znáte televizního hrdinu doktora Evila (doktor Zlo)? Mě tak někdy nazývá žena.

V. Putin: Máte vtipnou ženu.

N. Zlobin: Všechno je to o kontrastech, Vladimire Vladimiroviči. Právě jste o tom mluvil.

Vy jste mne dneska trochu překvapil, protože, po pravdě řečeno, jsem od Vás očekával mnohem víc ostřejších hodnocení ve Vašem vystoupení. Vy jste byl také trochu diplomatický.

V. Putin: Moje příjmení je na rozdíl od Vašeho takové, že jakoby ukazuje, že se někam posouváme, chápete?

N. Zlobin: A já bych právě chtěl zjistit kam.

Mimochodem, všiml jsem si, jak jste popisoval současný svět, v podstatě s tím souhlasím: nespravedlnost, monopol na moc, snaha utlačovat, manipulace, propaganda. Velmi často ve Washingtonu, kde bydlím, se právě tak popisuje ruský politický život, v podstatě takovým způsobem. To jen proto, abyste chápali jiný názor.

1.září 2001 jsem byl v Americe. Pozoroval jsem, jak se Amerika měnila po tomto dni. Začala být jiná. Začala být krutější. Snížila se úroveň tolerantnosti. Prudce se zvýšila oblíbenost prezidenta. Všichni se stali velkými vlastenci. Amerika se začala chovat agresivně v zahraniční politice a začala se uzavírat před světem.

Řekněte mi, pravděpodobně se mýlím, ale mně se zdá, že Rusko začíná opakovat americké chyby. Vaše oblíbenost je velmi vysoká, což je dobře. Ale toto fantastické vlastenectví, které dnes v zemi panuje, se podle mne začalo rozkládat na tak zvané správné vlastenectví a nesprávné vlastenectví. Správné vlastenectví – to jsou ti, kdo Vás podporují, a vše, co děláte, podporují, a nesprávné – to jsou lidé, kteří např. mají tu drzost Vás kritizovat či s něčím nesouhlasit. Určité vlastenectví se začalo projevovat, podle mého, ve velmi nebezpečném  nacionalismu, který v Rusku podle mne pronikavě stoupá.

Současně ohledně jedné teze ve Vašem vystoupení Vám zkusím oponovat. Zdá se mi, že se Rusko v poslední době víc uzavřelo před světem. A nejen proto, že svět zavírá Rusko, ale i proto, že Rusko začalo něco dělat a při tom se uzavírat před světem. Určité výměnné vzdělávací programy byly zrušeny, určité nekomerční organizace byly zbaveny financování, i když se nezabývaly politikou, hledání zahraničních agentů, registrace dvojitého občanství. Mnohé zde mohu upomenout – věci, které, v podstatě, dle mého, svědčí o určité tendenci. Zdálo se mi, že čím více se Rusko integruje do světa a svět do Ruska, tím je to bezpečnější. Nyní se mi zdá, že jste se rozhodl jinak: čím míň se Rusko integruje do světa, ruská společnost, občanská společnost, tím víc se Rusko bude cítit bezpečněji.

Amerika mi po 11. září během mnoha let dokázala, žil jsem tam, že je v ní méně demokracie. Mám teď takový dojem, že v Rusku začíná být méně demokracie. Jestli nemám pravdu, ukažte mi, v čem nemám pravdu.

Děkuji.

V. Putin: Zaprvé, ohledně toho, jestli se uzavírá Rusko či neuzavírá. Už jsem říkal ve svém vystoupení a chci to ještě jednou zopakovat: my sami se před nikým nechystáme uzavírat. To, že se Rusko snaží zavřít, izolovat, to je fakt. Co k tomu říci? Vše tomu nasvědčuje. Veřejně o tom hovoří vaši vůdci: že Rusko potrestáme, že za to draze zaplatí, že bude vyvrhelem – a tak dále. Ale jak budou s takovým vyvrhelem řešit globální problémy, to není jasné. Sami si zřejmě neuvědomují, že to není možné. Proto chci ještě jednou potvrdit, že se nechystáme uzavírat, nemáme takový úkol. A co víc, domnívám se, že je to škodlivé. A těm, kdo se to snaží dělat, mohu  říci, že je to zbytečné, nemožné v současném světě. Ještě před 40 – 50 lety to zřejmě možné bylo, ale dnes už to možné není. Takové pokusy se nesporně setkají s neúspěchem. Čím dříve to naši kolegové pochopí, tím lépe.

Co se týče růstu vlastenectví, srovnával jste to se Spojenými státy. Ano, samozřejmě, je to tak. Proč se to ve Státech stalo? Proč to probíhá u nás? Příčina je jedna a tatáž – lidé pocítili nebezpečí, pocítili, že jsou v nebezpečí. V USA po 11. září lidé pocítili, že nejsou ochráněni, a to je sjednotilo okolo vedení země. A vedení země mělo adekvátně k této úrovni důvěry reagovat. Nemyslím si, že vše bylo provedeno korektně. A teď, kolik času uplynulo po přivedení vojsk do Afghánistánu, kolik ztrát. Nyní se koalice chystá na odchod, a co tam bude dál, není jasné. Chápete, je to velmi složitá věc. Nicméně tak reagovali. To zaprvé.

Zadruhé, co se týče různých nekomerčních organizací atd. To vůbec není uzavření země. Z čeho jste tak usoudili? To byla sebeobrana. My jsme nepřijali zákon o zahraničních agentech. To udělali ve Státech, kde nyní žijete, tam byl takový zákon přijat. Ano, říkají mi: „Bylo to přijato tehdy, ve 30. letech, jako ochrana před fašismem a propagandou.“ Proč jste to tedy dosud nezrušili?  Nezrušili jste přece.

Kromě toho, uváděl jsem tři příklady. Dokonce některé účastníky politické činnosti předvolávají a v rámci tohoto zákona vyslýchají v určitých amerických strukturách. On funguje. My přece nezavíráme nekomerční organizace, které spolupracují třeba se Spojenými státy či mají jejich granty, když je řeč o humanitární sféře, jde-li o otázky vzdělání, zdravotnictví. Řekl jste, že byly zrušeny nějaké vzdělávací programy.  Nikoli. Právě teď vláda ohlásila realizaci jednoho z takových programů. Nevím, možná je to spojeno s nějakými rozpočtovými omezeními, nic víc.

Zveme si učitele do našich předních vysokých škol, dokonce na Dálný východ kolik učitelů nyní přijíždí. Na všech vysokých školách u nás pracují. Zavádíme systém tak zvaných „megagrantů“, kdy přední vědci a učitelé z různých univerzit na světě, mimo jiné i ze Spojených států, přijíždějí a pracují u nás měsíce, půl roku a více, vytvářejí zde vědecké kolektivy, pracují.

Jsme proti tomu, aby politická činnost uvnitř Ruska byla financována ze zahraničí. Copak je to u vás v USA povoleno? Poslyšte, vždyť u vás k volebním urnám pozorovatele blízko nepouštějí. Prokurátor straší pozorovatele vězením. Honí je, včetně představitelů OBSE, a vy nám tu hovoříte o demokracii.

Jeden z vůdců, bývalých vůdců Evropy, mi řekl: „Jakápak demokracie v USA?  Tam bez miliardy či několika miliard nelze ani pomyslet na účast ve volbách.“ Nuže, co je to tedy za demokracii? Potom u vás probíhají volby hlavy státu přes systém volitelů, a my máme přímou demokracii. A co víc, také jsem o tom mnohokrát mluvil, víte, ústava je tak uspořádána, že počet volitelů, kteří hlasují za kandidáta, může být větší a stojící za ním počet voličů menší. Vychází, že prezident je zvolen menším počtem voličů. Copak tohle je demokracie? Co to vůbec je demokracie? To je vláda lidu. Kde je zde vláda lidu? Samozřejmě tam není ani trochu vlády lidu.  A vy se nás snažíte přesvědčit o tom, že u nás ne.

Určitě máme vady. Mají systémový charakter. Mnohé jsou rozhodně dědictvím minulosti. Mnohé musíme v našem životě změnit. Postupně to děláme, ale ne pomocí revoluce (bylo jich ve XX. století již dostatečně, jak jsem řekl, už jich máme dost), ale pomocí evoluce.

Vím o kritice spojené se systémem výběru přes místní vládní orgány atd. To je však praxe, která se používá v mnoha zemích, které nepokládáte za nedemokratické. Nasloucháme, snažíme se naladit tento systém. Nemáme zájem se vrátit k totalitární minulosti. Nikoli proto, že se něčeho bojíme při tom návratu, ale proto, jsem o tom hluboce přesvědčen a především ruská společnost je hluboce přesvědčena, že je to pro rozvoj slepá ulice. Tyto nástroje demokracie, které jsou velmi různé, ve skutečnosti musí odpovídat současné úrovni rozvoje společnosti.

Uspořádali volby v Afghánistánu. Pán Bůh dej, ať jsou ti lidé zdrávi. Váš státní tajemník přijel, řídil volební proces, říkal, co je třeba udělat během sčítání hlasů. Taková hloupost! Poslyšte, copak tohle je demokracie?

Vzpomínám si, že mi uváděli Afghánistán jako vzor demokracie, která tam byla nastolena. To je úplně směšné. Vlastně ne, bylo by to směšné, pokud by to nebylo tak smutné. Proto jsme připraveni vést dialog a připraveni zavést změny.

Ohledně nekomerčních organizací jste řekl, že zavřeli mnohé, které se nezabývaly politikou. Chyba. A je úplně jasné, že je to třeba napravit.

N. Zlobin: A co nacionalismus?

V. Putin: Vlastenectví může přerůst do nacionalismu. To je nebezpečná tendence, v tom s Vámi nemohu než souhlasit. V podstatě, musíme to mít samozřejmě na zřeteli a udělat vše, aby se to nestalo. To je pro zemi nebezpečné. Největší nacionalista v zemi jsem já. Avšak největší, nejsprávnější nacionalismus – to je řazení činů a politiky tak, aby to bylo pro blaho národa. A jestliže se jako nacionalismus bere nesnášenlivost vůči jiným lidem, šovinismus, bude to rozbíjet naši zemi, která se původně vytvářela jako mnohonárodnostní a mnohakonfesní stát. Je to nejen slepá ulice, je to cesta k samodestrukci. Rusko udělá vše, aby se to nestalo.

S.Milne: Děkuji Vám.

Obávám se, že budeme muset ukončit naši diskusi. Omlouvám se všem, kdo nemohl položit otázku. Prezident Putin skutečně odpověděl na velký počet otázek.

Děkuji Vám, pane prezidente, děkuji všem představitelům v prezídiu: Dominique de Villepinu, Wolfgangu Schusselu, Andreji Bystrickému.

Děkuji vám všem, provedli jste velkou a záslužnou práci. Děkuji vám všem za to, že jste se zúčastnili závěrečného zasedání Valdajského klubu.

Děkuji Vám.

 

 

Zdroj: http://www.czech.mid.ru/cz/

Tags: , ,

Category: ČESKY, ZPRÁVY